Co pověděl zlatý Jakub?
Vítězství a k tomu český rekord. Takže to byl ideální
běh?
Jo, soupeř (stříbrný Özbilen) to rozběhl dobře, nepřepálil
to. Věděl jsem, že se běží docela svižně, ale ne úplně šíleně. Kontroloval jsem
si to, ale pak jsem čas nevnímal. Viděl jsem 2:43 mezičas před poslední
čtvrtkou, a věděl jsem, že když bude rychlá, mohlo by to být na úrovni českého
rekordu. Jak jsem doběhl, byl jsem v euforii a čas zjistil až po vítězném
kolečku. Ani teď ještě nevím, kolik to bylo přesně… Je to super, ale tady se
nejde na čas, ale na medaili.
Pamatujete si samotný závěr?
Naprosto přesně, rval jsem do plných, ale viděl
jsem, že Turkovi už to úplně „nechutná“, poznal jsem dle jeho stylu, že mu to
úplně netáhne, tolik „nežere metry“. Tak si říkám: musím jít do posledních
metrů, jak řvali diváci, to mě tlačilo, tlačilo, tlačilo … Na poslední stovce
jsem začal věřit, že až vyběhnu ze zatáčky, tak ho udělám, zkusil jsem
zadrobit, malinko zrychlit krok. S publikem se mi nohy snad vůbec „nazalívaly“,
pořád mi to jelo a vyšlo to. Sice o kousek, ale vyšlo. Neuvěřitelné.
Byl jste si jistý vítězstvím?
Naprosto. I jsem zvedl ruku, viděl jsem,
že jsem před ním. Předtím mi proběhlo hlavou, že tam budu muset skočit jako v
rozběhu v Istanbulu, abych vyhrál. Pak už jsem ale věděl, že to nebude třeba.
Zvedl jsem ruku a užil si to.
Před startem vás myšlenky na zlato nenapadaly?
Nenapadly, ale šel jsem do závodu s tím,
že můžu porazit každého. V Braunschweigu (ME družstev) jsem taky vyhrál, to je
obrovská psychická výhoda. Tyhle zkušenosti jsou důležité: když jste někoho
porazil, víte, že to může vyjít znovu – nemusí, ale může. A když závodíte
s 10 lidmi, které jste neporazil, těžko nastavujete hlavu tak, aby šla na
vítězství.
Takže tady jste věřil, že by to mohlo vyjít?
Věděl jsem, že když se sejde všechno –
forma, dobré nohy –, může to vyjít. Šel jsem do závodu s tím, že si musím hlídat
čelo, abych v posledních dvou kolech byl v kontaktu a mohl jít úplně naplno. Tak
jsem to udělal, vyšlo to. Věřil jsem, že forma je, včera to bylo excelentní.
Okolí vám také věřilo?
Dála Kupka (bývalý trenér) mi říkal:
Takhle jsem tě naposledy viděl v Istanbulu. Říkal: Holube, ty máš formu, ty
musíš jít na medaili! Já si říkám jojo, v klidu, ale uvědomoval jsem si, že
forma je. Dála s Michalem Pogánym říkali, kolik na mě vsadili, prý byl dobrý
kurz. Michal je děsný "gambler", dal úplně všechno, snad budou nějaká procenta. (směje
se) Neuvěřitelný zážitek, vyhlášení, mám tady dvacet lidí z Opavy.
Co strkanice hned v úvodu a další na
trati?
Byl jsem přísný, ale někdo i na mě. V
polovině závodu, už nevím kdo, mě v zatáčce někdo posunul rukou, nenechal jsem
se, lokty se musí používat.
Máte dvě medaile, ze „světa“ v Istanbulu, teď
zlato doma. Můžete je srovnat?
Teď je to doma, větší zážitek, s domácím
publikem něco neuvěřitelného. V Istanbulu i rozdíl, že na osmistovce, tady na
patnáctce, čehož si cením víc. Myslím, že je těžší na ni natrénovat než na
půlku, která je víc o talentu. Já mám dar od boha, že mám rychlost: umím
podřadit a oni na mě nemají, to bylo vidět v rozběhu. Půlka, když se
všechno sejde, není to tak těžké prodat. Na patnáctce člověk fakt musí dřít
jako kůň, aby to přineslo ovoce, dostat se úplně na vrchol.
Neztratíte rychlost, když se zaměříte jen na patnáctistovku?
Takové riziko to není. Navíc já neříkám,
že osmistovku netrénuju. Vím, že musím půlky chodit, není na škodu si ji dávat
jako tréninkovou trať, abych udržel rychlost. Ale na hlavních soutěžích chci
běhat patnáctku, to je moje trať.
Jak se odměníte? Dovolenou, autem?
Auto bych možná nové potřeboval, Passat už
mě trošku zlobí. Uvidíme, to teď neřeším. Nějakou odměnu asi až po sezoně, teď si
dám tři dny volna a odměny a dovolenou až v září. Jsem rád, že jsem zpátky, v
létě to nebyla úplně sranda, v Curychu mi odešly ledviny. Tohle je i takové
zadostiučinění, že se mi to vrátilo možná i s úroky, protože jsem nemohl v Curychu
nastoupit do finále.
Když se ohlédnete za svou kariérou, změnami trenérů, mělo
to všechno smysl?
Určitě. Jsem člověk, který o věcech docela přemýšlí, na
druhou stranu pak udělám přesně to, jak to cítím a věřím, že je dobře. Myslím
si, že všechny změny byly v zásadě dobré. Ani působení u Dalibora
Kupky neberu špatně, přineslo mi to zkušenosti, dalo něco do života. Nejlepší
samozřejmě je, když je trénink vytrvalosti o systému, koncepci a hlavně dlouhodobé
spolupráci. Chtěl bych s Jirkou Sequentem zůstat co nejdéle, protože si myslím,
že jsme na dobré cestě.
Co Peking, bude tam víc Afričanů.
Já věřím, že mi to pomůže, tohle bude další psychická
výhoda, byť bude Peking o něčem jiným. Mám ale obrovskou chuť do tréninku, budu
makat. Také teď budu snad mít i v létě kvalitní starty, můžu si zaběhnout
zase osobáky, abych se mohl měřit s těmi nejlepšími. Musím se dostat třeba
na těch 3:33, bez toho se na medaili pomýšlet nedá. Na tom budu pracovat a tohle
chci využít, abych zůstal na vlně. Uvidíme, kam až to povede, hlavně být
zdravý.