Drahotová: realita je hezčí než představy

Anežka Drahotová, 3. na ME v Curychu v chůzi na 20 km

Do závodu jste šla už jako juniorská mistryně světa, jak hodně jste chtěla uspět?
Byl to pro mě hodně důležitý závod, protože je v seniorské kategorii a medaile z mládežnických soutěží už mám. „Evropa“ byla letos můj druhý cíl a za bronz jsem moc ráda. Když vidím vteřinu, o kterou jsem byla třetí, jsem trochu zklamaná, že jsem nezískala stříbro. Ani čas není tak rychlý, jak jsem čekala, nicméně tenhle závod nebyl o čase, ale o umístění.

Teď máte první velkou dospělou medaili. Jak ji prožíváte?
Jsem spokojená moc, ta medaile je pro mě vážně moc cenná. Byť odpadla největší favoritka (Kirdjapkinová kvůli otravě z jídla - pozn.), bylo tam hodně holek s lepšími časy ze sezóny, než mám já. Ano, trochu mě mrzí druhé místo, protože v jednu chvíli jsem si na něj i věřila a na 17. kilometru mi bylo v uvozovkách pořád „pocitově dobře“. Ale pak mi začalo docházet. Takže jsem ráda i za to třetí, protože být to o kilometr delší, tak už nevím.

Vydala jste se ze všech sil, z cíle vám pomáhali na pojízdném křesle. Bylo to na krev, do poslední kapky?
Tak poslední kilometr byl hodně těžký. Ale musím říci, že to místní pořadatelé mají trošičku nadsazené. Jen jsem si jako obvykle potřebovala trochu sednout a už mě nabírali. Ale nechtěla jsem mít fotky na invalidním vozíku, proto jsem se rychle zvedla.

Prý vás musel trenér dnes dost brzdit, abyste se držela zpátky...
Do patnáctého kilometr jsem šla podle plánu. Pak někdo z občerstvovačky zakřičel „máš nejvíc sil“, asi Jirka Neuman nebo Tomáš Dvořák. To mě povzbudilo. Před závodem jsem využila psycholožku Zdeňku Sládečkovou, se kterou spolupracujeme už déle a která je velkým přínosem pro český tým. Poradila mi dát na trenérovy rady, nechat zodpovědnost na něm. A snažila jsem se být v pohodě.

Jak hodně byla těžká trať? Nechyběl v ní ani kopec.
Kopec mi docela vyhovoval, byla jsem za něj ráda. Co mi nevyhovovalo, byla obrátka na konci a dvě zatáčky. Víc to tím sice uteklo, protože člověk přemýšlel, jak si udělat pozici, ale bála jsem se, aby mi třeba někdo nevyzul botu. Trať nebyla dělaná na rychlý závod jako třeba v Moskvě, kde byla dlouhá rovina a soustředí se na ní líp. Já jsem nešla na čas, sama jsem překvapená, že jsem si zlepšila osobák, protože první desítka byla extrémně pomalá.

Překvapilo vás, když Ukrajinka pár set metrů před cílem zaútočila?
Byl to pro mě moment překvapení. Ohlédla jsem se předtím do jedné výlohy a neviděla jsem ji za sebou, jenže ona byla asi z levé strany. Takže ten útok pro mě byl takový šok. Myslela jsem si, že je už takzvaně po všem, uklidnila jsem se, ale ona mě pak překvapila. Už jsem nedokázala zareagovat, i když jsem se na konci snažila. 

Je to pro vás zatím nejnáročnější sezóna?
Určitě toho letos bylo nejvíc. Ale ještě mě něco čeká. Musím ale poděkovat trenérovi, má zkušenosti, tak věděl co a jak po Eugene. Hlavně říkal, že s hlavou mám vydržet do Curychu a po Eugene jsme týden docela trénovali. Jsem ráda, že se to dnes podařilo.

Jaké jsou teď vaše další plány?
Zítra budu podporovat kamarády na padesátce. A v tréninku si nejdřív trochu odpočinu. Už po Eugene jsem byla docela unavená, po návratu se začala připravovat na tenhle závod. Ani jsem neslavila to zlato a vynechala v Eugene banket, na který už jsem měla nové červené šaty. Teď jsem si říkala, že když budu mít medaili, tak je na banket vezmu.

A co vás čeká po návratu domů?
Určitě se těším na kolo. Příprava byla v poslední době hlavně směrem k chůzi, ale než jsme odjížděli, přemluvila jsem trenéra na jeden, dva tréninky na kole. Člověk si vyčistí hlavu, změní stereotypy. Taky mě čeká před mistrovstvím světa v cyklistice ještě desítka při grand prix v Praze, kterou poběžím opravdu ráda, den na to finále ligy a možná o týden později MS v běhu do vrchu, kam mě pozvali. Sezóna ještě rozhodně nekončí (úsměv).

Ale už teď je to pro vás veleúspěšná sezona. Zlato z Eugene a teď druhý bronz po chodeckém světovém poháru. Jak se vám to hodnotí?
Takhle hezky jsem si to určitě nepředstavovala. Ale může se stát cokoliv, může přijít příští rok zranění, proto se to maximálně snažím užít teď a bojovat o ty nejvyšší příčky, i když jsem po MSJ byla takzvaně uspokojená. Ale tady jsem ráda, že jsem potvrdila formu, co jsem měla, a práci, kterou jsme v zimě udělali.

Ivo Piták, trenér Anežky Drahotové

Je to první pro vás jako trenéra první medaile mezi dospělými. Co tomu říkáte?
No jo vlastně, je. Ale pro mě se nic nestalo, stejně jako pro ni. Já s těma lidma ve skupině musím vycházet i lidsky a já bych s určitými lidmi, i kdyby to bylo medailisti, dělat nemohl. Je to samozřejmě fajn, ale doufám, že ani ji to nezmění.

Radujete se osobně aspoň trošku?
Ne, mě tohle svěřenci i vyčítali, že nedovedu dát najevo radost, ale já bych asi stejně vypadal, kdyby třeba „vybouchla“. Nemám prostě pocit, že ta medaile něco mění. Samozřejmě člověk dělá práci a je rád, že dobře. Říkám si, že je strašně príma, že jsme to dokázali, na druhou stranu už se mi pomalu hlavou honí, třeba jak bych rád šel na kolo s Matesem (jeden ze synů). Jsem spokojený, ale neumím tu radost dát navenek. A nemyslím si, že bych to měl nějak filmovat a poskakovat, když to ve mně není.

Berete to tak, že máte v Anežce klenot, který už je třeba jen vybrousit?
Už dávno jsem opustil teorii, že trenér dělá závodníka. Trenér akorát nesmí závodníka propást a nesmí si ho zkazit. Kdysi jeden z trenérů, který už dávno nežije (Ladislav Fišer), a docela jsem si jeho názorů vážím, řekl jednu věc, které se držím: „z krávy žádným tréninkem antilopu neuděláš“. To je alfa omega trenérské práce.

Fotogalerie - Jan Kucharčík