Ogrodníková: Skupina mě nabíjí

Nikolo, máte za sebou první půlrok ve skupině Jana Železného. Jaký byl?

V podstatě jsem měla hodně podobný program, jako jsme měli s Víťou (Vítězslav Veselý). Rozdíl byl jen trošku ve stavbě tréninků a začala jsem s přípravou o trochu později, než jsem byla zvyklá.

V čem vidíte zatím největší přínos této změny?

Téměř celou svou kariéru jsem byla zvyklá trénovat sama. Myslím, že jsem na to měla svůj klid a čas. Každopádně jsem pochopila, že i ve velké skupině je to moc fajn. Všichni jsou mnoho let skoro jako moje rodina a jsou dny, kdy opravdu přemlouvám své tělo, aby se hnulo a něco ze sebe předvedlo, a právě ta skupina vás podrží a nabije.

Na jaře jste strávila téměř dva měsíce na soustředění v Jihoafrické republice. Jak byste ho zhodnotila?

Byla to dřina. První měsíc byl opravdu náročný, než jsem si zvykla. Zlepšila jsem se silově i rychlostně. Za to jsem ráda. V technice jsme s trenérem pracovali hlavně na odbourání chyb a vzorců, které stále dělám a mám je špatně naučené, abych házela co nejšetrněji vůči tělu, co nejdále a abych ukočírovala tu obrovskou energii. Trochu mě mrzí, že jsme odjeli o měsíc dříve. Po technické stránce mi to pilování v teple bude trochu chybět.

Jak těžké bylo připravovat se po návratu v omezených podmínkách?

Po návratu mě čekala čtrnáctidenní karanténa, takže to bylo po sportovní stránce dost těžké. Jak jsem už mohla ven, tak jsem byla zprvu ráda, ale pak mě štvalo, že je zima a nevím, co bude. Tělo bylo povolené a tréninkově všechno spadlo. Přišla jsem si jako by byl podzim, kdy už je konec sezóny. Myslím, že jsem za ty roky už zhýčkaná teplem a po dlouhé době jsem viděla jaro v Česku.

Už jste se letos dostala k házení?

Dostala, a to první byla teda katastrofa. Ani další házecí tréninky nebyly nic moc nebo jak bych si představovala. Nějak se ještě peru s tím teplotním rozdílem, karanténou a psychikou. Postupně se to ale bude vracet k tomu, kde jsme skončili v Africe.

Věříte, že si letos zazávodíte?

Věřím, že ano, jen sama teď mám problém se nějak otřepat z návratu, a navíc ještě v takovém režimu, jaký teď je.

Jaký je váš názor na přerušení kvalifikačního období pro olympiádu v Tokiu až do 30. listopadu?

To byla nejen pro mě poslední naděje k nějaké výraznější motivaci v rámci letošní sezóny, a to tvrdý limit na olympiádu už mám, tím pádem jsem nemusela někde honit umístění v rankingu. Přijde mi to jako hrozná blbost. Někde hodíte skvělý výkon a nebude se vám to počítat. To je šílené.

Jak jste na tom momentálně po zdravotní stránce? Loňské problémy už ustoupily?

Momentálně trénuji bez nějakého omezení. Na kyčli jsem v Africe hodně zapracovala s Ottou Pospíšilem, se kterým jsme spolupracovali s Víťou už pár let. Nadále se cvičení věnuji. Teď je spoustu času se těmto věcem věnovat o to víc.

Kde se teď snažíte hledat motivaci?

Na to je těžká odpověď. Opravdu teď nevím, co bude. Některé dny to snáším lépe, jindy hůř. Na druhou stranu si neumím představit, že bych přestala trénovat. To jediné mi teď vlastně pomáhá zapomenout na svět okolo. Každý teď prožívá své strasti. Myslím, že si s přáteli hodně psychicky pomáháme a snažíme se tohle období nějak přečkat a myslet na lepší časy. Osobně se snažím hodně číst nebo se zabavit pečením a vařením. Každopádně život bez sportu by mě opravdu nudil, když nad tím tak přemýšlím.