Baďurová po ukončení kariéry: lítost i úleva

Kateřina Baďurová si za svůj sportovní život protrpěla své a její drobnou tělesnou schránku stíhalo jedno zranění za druhým. Výjimkou bylo období před třemi lety, kdy vydržela celý rok zdravá, což se okamžitě promítlo do výrazného nárůstu výkonnosti a ve výsledku i v druhé místo na světovém šampionátu v Ósace, kde ji předčila pouze tehdy ještě neporazitelná Jelena Isinbajevová. Hned následující zimu si však Baďurová přetrhla vaz v koleně, a přestože se nakonec stihla vyléčit včas, aby se kvalifikovala na olympiádu, dlouhý výpadek v přípravě se v Pekingu projevil a v kvalifikaci jen třikrát proběhla sektorem. Byl to pohříchu poslední závod, který v kariéře absolvovala. Ke zdravotním problémům se přidaly obavy a loňská sezona proběhla bez její účasti. Rozhodující událost se však stala letos v zimě, kdy Baďurová začala cítit obtíže u druhého kolene. Magnetická resonance signalizovala problémy, které nedávné hloubkové vyšetření obnažilo v plné nahotě a krutosti: opět se jedná o přetržený křížový vaz. S vidinou dalšího dlouhodobého léčení se svěřenkyně Boleslava Patery rozhodla ukončit kariéru. Verdikt oznámila na dnešním setkání s novináři.  

Jak těžké bylo rozhodnutí skončit?
Po pravdě řečeno jsem pořád doufala, že vaz je jen natržený. Bohužel se ale ukázalo, že je úplně utržený a to u stehenní kosti, což je dost neobvyklé zranění. Bylo mi jasně řečeno, že koleno v tomto stavu vrcholovou zátěž nevydrží. Na výběr byla buď plastika nebo konec, a já se rozhodla pro to druhé. Za daného stavu to pro mě už nebylo těžké rozhodnutí.

Co ve vás převažuje - lítost, že to tak vyústilo, nebo úleva, že už končí martyrium se zdravím?
Jistou úlevu cítím, ale líto mi to samozřejmě je také, asi jako každému sportovci, který končí. Zvlášť když ví, že mu nebylo dáno předvést všechno, na co měl, což se ale poštěstí opravdu málokomu. Jsem hrozně ráda za to, co bylo, ať už za tu jednu medaili, nebo za to, že jsem byla relativně dlouho na vrcholu české reprezentace, i že jsem mohla poznat prostředí, které mi dalo hrozně moc.

Jak váš konec přijal trenér?
Popravdě tušil, že diagnóza nebude nic moc, a tak to pro něj nebylo velké překvapení. Je z toho smutný, a to i proto, že mu ve skupině zůstali už jen kluci a já fungovala jako mezičlánek, který ředil napětí, když nějaké vzniklo. Ale je realista a ví, že s takovým nálezem nemá smysl pokračovat.

Těšíte se na něco, co si budete teď moci po konci kariéry dopřát?
Především se těším, že až uzdravím koleno, budu moci dělat cokoliv kdykoliv a nebudu muset plánovat věci tak strašně dopředu jako dosud nebo naopak nevědět, co bude druhý den. I to se dělo dost často. Bude to příjemná změna.

Co vám bude naopak nejvíc chybět?
Chyběl by mi pohyb, ale myslím, že nějak sportovat budu vždycky. Co se týče závodů, myslím, že nadešel správný čas skončit. Mám za sebou něco, na co jsem hrdá, a čím se mohu pochlubit. Mohu jít dál, aniž bych se nějak trápila, že už neskáču.

Jste držitelkou národních rekordů v hale i venku. Jak dlouho vám to myslíte vydrží?
Každý má samozřejmě radost, když drží rekord, na druhou stranu pro českou atletiku bude jedině dobře, když tu bude někdo, kdo bude překonávat rekordy, neboť pak už to vypadá nadějně i co se týče nějakých medailí. Jířa (Jiřina Ptáčníková) k tomu má určitě nakročeno dobře, i když jí pořád ještě kus chybí. Ale jak vidíte na mě, atletika je strašně nevyzpytatelná a to, kdo na co má, a co potom doopravdy předvede, se dá jen těžko předvídat.

Jak vzpomínáte na mistrovství světa v Ósace, kde vám moc nechybělo ke zlaté medaili? Chvíli jste i vedla, Jelena Isinbajevová se před vás dostala až svým druhým skokem na 480 cm.
Můj první pokus na této výšce byl také velice nadějný, a když si ho ještě dneska pouštím na videu, tak si rvu vlasy, že jsem ho úplně zbytečně shodila. Ale tak už to je. I tak jsem moc ráda, co jsem dokázala a můžu myslím říci, že jsem zažila Jelenu v plné síle a svedla s ní vyrovnaný závod. A nejen tento, ale vlastně celou sezonu. Dalo mi to opravdu hrozně moc.

Co budete dělat dál?
Přemýšlela jsem o tom už kdysi dávno, kdy to ještě nebylo aktuální, a teď to zrealizuji. Prvního června otevřeme spolu s kamarádkou mateřské centrum pro děti od dvou do šesti, sedmi let se zaměřením na pohybovou přípravu, kterou bych já měla zaštiťovat. A protože jsem vzděláním ekonomka, budu se starat i o tuto oblast.  Máme pronajatou vilku s vlastní zahradou v Suchdole, kapacita je do 30 dětí .

Máte v plánu nějaké další aktivity spojené s atletikou? Třeba jako trenérka?
U těch malých dětí je to spíš takové hraní, naučit je, aby braly pohyb jako součást svého každodenního života. Ale dostala jsem i nějaké nabídky, abych zůstala nějakou formou u svého dosavadního zaměstnavatele, jímž je Dukla. Zatím ale nejde o nic konkrétního.

Za jak dlouho budete mít v tom vašem mateřském centru své vlastní děti?
Určitě s tím také počítáme. Až budou, budu je tam velice ráda dávat. Nemáme ale přesný časový harmonogram typu první dovolená v Jugoslávii, sociální jistoty... za rok, za dva by to ale mohlo být aktuální.

Ale svatba bude,ne? Už je známo i datum: 11. září.
Někteří spekulovali, co to je za datum, a že vypadá takto podezřele, ale důvod je jednoduchý -  byl to první volný termín po závodní sezoně. A i když ta teď už pro mě není aktuální, měnit to nebudeme.
---------------------------------------------------------------------------------------