Bannisterova míle pod 4 minuty jako přelom ve vnímání vodičů

Meta pokořena

6. května roku 1954 se do světa rozšířila senzační zpráva. V závodě na jednu míli byla pokořena hranice čtyř minut. Meta, která ještě pár let předtím byla považována za nedostižnou a na níž do té doby marně útočila celá řada skvělých středotraťařů.

Oním pionýrem, jemuž se to povedlo, byl britský atlet Roger Bannister a stalo se tak za neskrývané, ba naopak i samotným závodníkem vyzdvihované pomoci jeho běžeckých kolegů, kteří mu po domluvě cíleně odtáhli bezmála tři a půl kola ze čtyř. Onen malý závod na trati v Oxfordu se tak stal nejen důležitým předělem v historii běhů na středních tratích, ale zároveň odstartoval široké užívání vodičů, lidově přezdívaných „zajíců“, v atletice. Praxi, která vždy měla řadu odpůrců, a s níž mají mnozí problém dosud.

Běhy na jednu míli mívaly kdysi o poznání větší věhlas, než tomu je nyní, bývaly takřka ikonickou tratí, jakou je dosud třeba maraton. Adekvátně tomu byly prožívány i rekordy, jichž se dařilo dosahovat a vypomůžeme-li si opět srovnáním s královskou tratí, byla svého času čtyřminutová bariéra u míle vnímána asi podobně jako donedávna dvouhodinová hranice u maratonu. Jako něco, co je mimo lidské možnosti.

Teprve když se během druhé světové války podařilo švédským běžcům Arne Anderssonovi a Gunderu Häggovi posunout úroveň světového maxima o plných pět vteřin až k 4:01,4, přestalo být pokoření magické hranice považováno za „mission impossible“. Přesto trvalo ještě bezmála devět let, než se sen řady běžeckých generací podařilo naplnit.

Roger Bannister se stal vyzývatelem pomyslného mílařského Olympu po olympiádě v Helsinkách 1952, která byla z jeho pohledu neúspěšná, neboť skončil mimo stupně vítězů. Potřeboval tehdy dostatečně motivující cíl, aby přebil své choutky pověsit po olympijském zklamání tretry na hřebík. Našel ho ve vizi, že se zapíše do historie jako první mílař pod čtyři minuty.

Kvůli tomu upravil svůj trénink a oslovil i své kolegy ze skupiny, zda by mu při jeho pokusech nepomáhali s tempem. Co od toho může čekat, věděl tento student medicíny nejen teoreticky, ale i z vlastní atletické praxe. Sám totiž v rané fázi své kariéry dělal na přání trenéra „zajíce“ pro jiné.

Jde se na to

S prvními pokusy tímto směrem začal v roce 1953. Nejprve za pomoci svého parťáka jménem Chris Chataway (rovněž výtečného běžce, silnějšího však spíše na delších tratích, než byla míle) posunul své maximum na 4:03,6, čímž jednak ohrozil do té doby platný britský rekord, a především povzbudil sám sebe, že cíl, který si stanovil, není smělý až příliš.

Vytrval, a o necelé dva měsíce později otřásl dokonce maximem světovým. Univerzitní závod tehdy rychle rozběhl Australan Macmilian a když začal uvadat, převzal taktovku další z Bannisterových parťáků Chris Brasher, který se do té doby záměrně loudal o kolo zpět, aby pošetřil síly. A když ho Bannister dostihl, střihem nastolil odpovídající tempo. Bannisterovi tak stačilo se za něj zavěsit.

Už tehdy mezičasy směřovaly k hranici čtyř minut, závěr však měl Bannister přece jen o něco pomalejší, a nakonec z toho byl čas 4:02,0. A i když byl lepší než britský rekord, nebyl za něj uznán. Činovníkům se totiž příčilo evidentně účelové využití Brashera, které bylo ve zjevném rozporu s tehdy uznávanou zásadou, že závodu se lze účastnit jen s upřímnou snahou zvítězit.

Historický precedens

Bannister se svými komplici se poučili a k dalšímu pokusu přistoupili odlišně. Na onom památném závodu v Oxfordu rozběhl Brasher úvodní dvě kola, aby jej pak podle předem stanoveného plánu ve vedení vystřídal Chataway, jenž tam vydržel až do závěrečného okruhu. Teprve před jeho polovinou udělal místo Bannisterovi, aby mohl finišovat. Celkově tak Chataway s Brasherem odtáhli Bannisterovi přes 80 % závodu a výsledek se dostavil. Bannister proťal cíl v čase 3:59,4.

Byla z toho obrovská senzace na stadion i v médiích, o to těžší to však bylo pro činovníky. Jak totiž bylo z průběhu závodu zjevné, a jak dokonce sami dotyční přiznávali, Chataway s Brasherem nešli do závodu s cílem vyhrát, ale jen pouze pomoci Bannisterovi. Nicméně tváří v tvář všeobecnému poprasku asi nikdo odpovědný nenašel odvahu, aby řekl, že ani tento Bannisterův výkon nemůže být kvůli rozporu s bona fide uznán. Vznikl tak precedens, který de facto legitimizoval existenci zajíců v atletických závodech. Především však inspiroval ostatní běžce k podobným pokusům, a to i na jiných tratích, kde to mělo smysl.

Budoucnost vodičů

Rozhodně ne všichni byli z tohoto vývoje nadšení. Značná část atletické veřejnosti proti používání vodičů ostře vystupovala s argumenty, že pokřivují férovou soutěž, dělají ze závodu soutěž elit s časomírou a devastují tak taktickou variabilitu. Praxe však začala být rozšířená natolik, že na ni museli reagovat i tvůrci atletických pravidel, kteří se pokoušeli jednak co nejvíce zachovat původní étos, jednak dát – spíše trpěným než žádoucím – vodičům nějaké regule.

I ty prošly vývojem a některé z nich do dnešních dnů nevydržely. Mezi ty patří třeba dřívější nařízení, že vodič musí stůj co stůj závod dokončit, ať je jakkoliv dlouhý. Stále je však vyloučeno, aby vodičem byl někdo, kdo nefiguruje na startovní listině. A fígl z dřívějšího pokusu Bannisterova týmu – že vodič pošetří síly tím, že se nechá předběhnout o jeden a více okruhů – byl zase vyloučen pravidlem o nepřípustném napomáhání.

Zdá se však, že ono základní dilema, do jaké míry povolit přípustnou dopomocí, stále vyřešeno není. Kdyby bylo, nebyla by tendence zavádět a prosazovat rekordy z čistě ženských závodů, a to s neskrývaným argumentem, že při smíšených závodech mohou od přírody výkonnější běžci fungovat pro běžkyně jako vodiči (a také se to velmi často děje, ať už po předchozí domluvě nebo přirozeně).

Posun pravidel?

Ostatně zajímavým příspěvkem „do diskuse“ byla velice promovaná akce ve Vídni, při níž Eliud Kipchoge zaběhl jako první člověk maratonskou vzdálenost pod dvě hodiny. Jedním z důvodů, proč jeho čas 1:59,40 jako světový rekord být veden nemůže, bylo i nepovolené použití celkem až 43 průběžně se střídajících vodičů, kteří mu cestou vlastními těly vytvářeli clonu proti větru apod.

Organizátoři i samotný Kipchoge dobře věděli, že se tím dostávají do rozporu s atletickými pravidly, přesto do toho šli. Samotná zteč dvou hodin, v důsledku i dobře obchodovatelná, byla pro ně důležitější než oficiální posvěcení. Na druhou stranu by to nebylo v dějinách atletiky a sportu jako celku poprvé, kdy podobný revoluční počin měl za následek, že se pravidla posunula tak, aby propříště byl „legální“. Stačí si vzpomenout na Bannistera a jeho zajíce.

Hned dva momenty tento vývoj naznačují. Zaprvé, ačkoli Kipchogeho rekord podle očekávání uznán nebyl, přesto se úsilí jeho a celému týmu kolem věhlasného Keňana dostalo oficiálního ocenění. Světová asociace jej přes uvedené skutečnosti nominovala na atleta roku (nestartoval na MS, jinak „pouze“ zvítězil v londýnském maratonu) a on pak i anketu vyhrál.

A zadruhé, pořadatelé sice i nadále nemohou do závodu posílat nové a nové odpočaté vodiče, ale elektronická technologie, která běžcům ve Vídni ukazovala kýžené tempo, byla do pravidel vtělena. V roce 2020 byla (trochu jiná) opakovaně využita a pomohla ve všech pěti závodech, v nichž padly světové rekordy. Z tohoto hlediska nic nebrání tomu, aby byly schváleny. (Poznámka: nyní se již technologie „wavelight“ běžně používá na mítincích při snahách o rekordy.)

Článek vyšel v časopise Atletika č. 4/2020.

Statistický dodatek: Za 70 let překonalo dle údajů Světové atletiky hranici 4 minut 1958 míleřů, z toho 7 českých: Jozef Plachý, Jakub Holuša, Josef Odložil, Filip Sasínek, Stanislav Jungwirth, Miroslav Jůza a Jan Kraus. Zatím poslední zápisy jsou od Filipa Sasínka, loni při Czech Indoor Gala v ostravské hale zaběhl 3:57,62.