Barcelona ožívá atletikou
Následující řádky berte jako pár postřehů člověka, který tu strávil několik hodin. Navíc, jak známo, „zajíci se počítají až po honu“ a dvacátý evropský šampionát ještě ani nezačal. Mnohé však lze odpozorovat i pár hodin před jeho začátkem a některé dojmy patrně nezakryje ani samotný průběh mistrovství.
Začněme pozitivně. Že se v Barceloně koná vrcholná atletická akce starého kontinentu, poznáte prakticky okamžitě. Oblepit letiště patří k standardnímu koloritu, ověsit sloupy po mnoha ulicích ve městě, to už vyžaduje značné úsilí. A ke cti slouží pořadatelům, že nezůstali u Barcelony samotné. Patříte-li mezi dobrodruhy a na mistrovství Evropy vyrazíte po silnici, vězte, že poutače potkáte už třeba sto kilometrů před Barcelonou ve městě Girona.
Stadion Lluise Companyse se ráno zaplnil atlety, kteří si mohli nanečisto vyzkoušet dráhu i sektory. Bude plno i na tribunách? - foto: www.graf.cz
Také na všech prostorách, které souvisejí s ME – např. hotely – je patrné, že se tu akce koná. A že se nezadržitelně blíží, poznáte podle ruchu, který třeba v bezprostřední blízkosti stadionu Lluise Companyse panuje. Jižanská nátura je znát, a tak se na poslední chvíli chystají nejen věci, které nelze připravit dopředu, ale také se třeba dva dny před zahájením teprve montuje budova, která bude útočištěm pro VIP.
Že všechno není tip ťop, jako jsme mohli vidět u Němců před rokem v Berlíně, to se dalo očekávat. Na druhou stranu jde spíše o drobnosti, to základní, co píšící novináři potřebují ke svému životu, funguje. Internetové připojení, doprava z hotelu na stadion, a také dostatek vody. Ačkoli tu nejsou žádné tropy (větší teplo jsme zažili doma v Česku), je fajn, že nehrozí akutní dehydratace přítomných žurnalistů – dopolední program budou trávit vždy ve slunečné lázni.
Stadion Lluise Companyse – pojmenovaný po katalánském politikovi, který byl popraven za občanské války v pevnosti Montjuïc – vypadá navenek pěkně a atleti si ho pochvalují. „Líbí se mi moc, i modrá barva je taková jiná. První dojmy jsou suprové,“ říkala Denisa Rosolová. Dnes po něm ale zatím neběžela, na rozdíl od Zuzany Hejnové. „Je příjemný, ani ta čtvrtka nepřijde tak velká. Opticky vypadá malý, což je dobře, povrch rychlý, snad bude takový i v závodě,“ přeje si medailová naděje nad překážkami.
Také žurnalisti docela ocení zázemí, které olympijský stadion poskytuje, a výhodou jsou i vcelku příznivé vzdálenosti od novinářské tribuny, kde se pracuje na článcích, od mix zóny, kde se zase potkávají s atlety. Útroby stadionu však skýtají některá překvapení. Vyčuhující kovové konstrukční prvky nijak nezakryté, bez upozornění, ve výšce hlavy průměrného dospělého muže, jako by čekaly až do nich nepozorný nešťastník vrazí. Když si člověk obejde tribuny, zjistí, že takových nástrah asi bude víc – jako třeba čouhající dráty po odmontovaných sedačkách.
Pak zůstává otázkou, zda se tribuny stadionu naplní. Určitě by pomohl nějaký rychlý úspěch domácích borců, který by přitáhl zdejší publikum.
