Beitiaová ukončila kariéru
Beitiaová zahájila svou atletickou cestu na mezinárodním poli v roce 1995, kdy závodila na mistrovství Evropy juniorů v Maďarsku, kde vypadla hned v kvalifikaci. Od té doby však startovala na jednadvaceti velkých mezinárodních akcích, ze kterých si přivezla celkem patnáct cenných kovů. Nejúspěšnější sezónu prožila v roce 2016, kdy dokázala vyhrát olympijské hry, mistrovství Evropy i Diamantovou ligu.
V průběhu halové sezóny 2001 se zúčastnila své první velké seniorské akce, kterou byl halový světový šampionát v Lisabonu, kde skončila sedmá. Ve stejném roce si pověsila na krk svou první velkou medaili, když nenašla přemožitelku na mistrovství Evropy do 22 let v Amsterdamu. O rok později skončila na kontinentálním šampionátu mezi seniorskou konkurencí jedenáctá. Další z milníků její kariéry přišel v sezóně 2003, když se v Avilésu poprvé v kariéře přenesla přes rovné dva metry. V roce 2004 startovala na svých prvních olympijských hrách, které hostily Atény. Nedokázala však postoupit z kvalifikace a skončila šestnáctá.
Úspěchy na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Hned v nadcházející halové sezóně 2005 vybojovala svou první velkou medaili v dospělé kategorii. Radost byla o to větší, že se tak stalo na halovém mistrovství Evropy v Madridu. Na domácí půdě si vyskákala evropské stříbro. O rok později vystoupala na HMS v Moskvě na bronzový stupínek. Na HME 2007 v Birminghamu pak získala pro Španělsko bronz. O pár měsíců později skočila v San Sebastianu dosud platný španělský národní rekord 202 centimetrů. Na olympijských hrách v Pekingu 2008 si pak oproti Aténám výrazně polepšila, když skončila těsně pod stupni vítězů.
V hale se jí nebývale dařilo, což potvrdila i ziskem stříbra na halovém evropském šampionátu v Turíně 2009. V témže roce startovala dvakrát i v České republice. Nejprve zvítězila na Brněnské laťce výkonem 196 centimetrů a následně vyhrála i na Mítinku světových rekordmanu v Praze, kde zdolala 198 centimetrů. Další halový úspěch přišel v roce 2010. Tentokrát se jí zadařilo na HMS v katarském Dauhá, kde si vyskákala stříbro. Stejný cenný kov si pak přivezla i z HME v Paříži 2011.
Zatímco v hale sbírala jeden úspěch za druhým. Pod otevřeným nebem se jí tak nedařilo. To se ovšem zlomilo v roce 2012, když se v Helsinkách mohla radovat z titulu mistryně Evropy. Na olympijské hry v Londýně tak odjížděla ve vítězném naladění. O to větší bylo její zklamání, když se nevešla na stupně vítězů a zopakovala čtvrté místo z Pekingu. Hned poté oznámila, že chce ukončit kariéru. Toto rozhodnutí naštěstí záhy změnila a přišlo její nejúspěšnější období.
Na halovém mistrovství Evropy v Göteborgu 2013 vystoupala na nejvyšší stupínek. V létě se pak mohla těšit ze své první medaile na světovém šampionátu. V Moskvě byla bronzová. Stejného umístění dosáhla i na halovém mistrovství světa v Sopotech 2014 a pod otevřeným nebem pak v Curychu obhájila titul mistryně Evropy. V sezóně 2015 sice vyšla medailově naprázdno, když byla na MS v Pekingu pátá, ale zato se mohla radovat ze zisku své první diamantové trofeje.
Nejlepší sezónu své bohaté kariéry prožila v loňském roce. Na halovém mistrovství světa vystoupala na stříbrný stupínek. V červenci pak získala třetí titul mistryně Evropy v řadě a v Riu se ve svých sedmatřiceti letech stala nejstarší olympijskou vítězkou ve skoku do výšky. Snový rok zakončila svým druhým primátem v Diamantové lize a byla jasnou vládkyní výškařského sektoru. Velmi dobře zahájila i atletický rok 2017, když si na březnovém HME v Bělehradě pověsila na krk stříbro. Pod otevřeným nebem se jí už tolik nedařilo. Na své poslední velké mezinárodní akci, kterou bylo letošní MS v Londýně, skončila dvanáctá. Přesto je její kariérní sumář opravdu obdivuhodný.