Čapková: holt už jsem mílařka

Jeden čas se zdálo, že se Tereza Čapková zařadí do skupiny juniorských talentů, kterým nebylo dáno své nadání „prodat“ v seniorské kategorii. Poslední sezony však naštěstí dokazují, že tyto obavy plané. Vloni se svěřenkyni Jana Pernici podařilo vybojovat sedmé místo na univerziádě v Šen–čenu, letos na to navázala totožným umístěním na „přidaném“ mistrovství Evropy v Helsinkách. Nový osobní rekord 4:08.27 z květnového mítinku v Desavě, jímž se posunula na čtvrté místo národních dlouhodobých tabulek, ji poslal i na olympiádu. „Od ní jsem čekala malinko víc, protože připravená jsem byla dobře. Ale zkrátka jsem neměla svůj den a závodem se protrápila. To asi proto,  abych si po úspěšném mistrovství Evropy o sobě moc nemyslela. Ale celkově se sezonou jsem spokojená strašně,“ říká pětadvacetiletá závodnice pražského USK na prahu nového přípravného období.

Pauzu od konce toho závodního vlastně žádnou neměla. Tedy alespoň ne v tom smyslu, že by si tzv. dala nohy nahoru a relaxovala. „Na konci září mi už zase začala škola, takže jsem ani nikde nebyla. Jediný výjezd někam mimo byl na svatbu Petra a Jiřiny Svobodových,“ vysvětluje s dovětkem, že je na podobný režim už vlastně zvyklá. Komunikativní Tereza, jíž se přezdívá Rádio, totiž snad ani nevydrží být v klidu. Vedle běhání přednáší na FTVS o materiálech na výrobu ortopedických potřeb a sama také ještě studuje magisterskou nadstavbu biomechanického inženýrství v rámci ČVUT. Přednášky má na Kladně, kam z Prahy dennodenně dojíždí. „Teď už se mi aspoň povedlo našetřit na auto, ale ještě vloni jsem musela jezdit veřejnou dopravou, což bylo opravdu hodně náročné na čas,“ říká k tomu.

I přes výpomoc automobilu však její denní harmonogram zůstává dosti napnutý. „Školu mám vždy od osmi ráno do maximálně dvou hodin odpoledne, pak chodím běhat a večer zase musím něco dělat, protože mě čeká diplomka a vedoucí práce už se začíná ptát, jak jsem na tom,“ říká se smíchem Tereza a prozrazuje, že se její téma týká lidí, kteří museli podstoupit amputaci dolní končetiny ve stehně. „Je to tak trochu ekonomický pohled na věc, ve kterém se zabývám třeba vhodností materiálů a také tím, jaké jsou možnosti zapojení těch lidí zpět do normálního života,“ vysvětluje.

Zajímá vás, jak se tato jinak veselá žena dostala k tak neveselé problematice? „Zpočátku to spíš jen tak vyplynulo. Zprvu jsem totiž chtěla studovat medicínu, což byl dlouho můj velký sen, ale po roce se ukázalo, že nejsem ten typ, který by to uměl skloubit se sportem a tak jsem se rozhodla s tím praštit. Bylo to v červnu a v tu dobu byl obor ortotik-protetik jedním z mála, na který se šlo ještě přihlásit. První rok jsem tam byla nešťastná, ale pak jsem se v tom našla a teď mě to už naplňuje,“ dodává s tím, že by svá studia ráda uzavřela ještě letos.

Její sportování by přitom být ohroženo nemělo. Už proto že je to zaručený způsob, jak si vyčistit hlavu a psychicky si od studia odpočinout. A tak už má za sebou 14 dní zatím spíše lehké přípravy, kdy více plavala než běhala a před sebou první ze dvou šumavských soustředění, které ji letos na podzim čekají. V úvahu přicházejí dvě trati, na které by se mohla směřovat, po letošní sezoně to však jasně vyznívá pro patnáctistovku. „Dřív jsem se hlavně v hale snažila této trati spíš vyhýbat, ale teď už mě asi nemine. Půlka mi zůstane spíš jenom na zpestření nebo rozzávodění. Hlavně ale doufám, že mě trenér nepožene na ještě delší tratě, ty ráda přenechám jiným holkám. Myslím, že patnáctistovka je strop mých možností,“ uzavírá v lehké nadsázce.