Cechlová: krásná tečka za kariérou

Poprvé držíte v ruce medaili, kterou jste vybojovala před bezmála devíti lety. Jak to prožíváte?
Myslela jsem si, že nebudu brečet, ale neudržela jsem se. Olympijská medaile je to, co jsem si vždycky přála. Můj největší sen, který se mi nyní splnil. 

Co vám utkvělo v paměti ze samotného závodu? 
Když to zpětně vezmu, bylo úžasné, co se mi tam povedlo, kolik jsem tehdy vzhledem k podmínkám hodila, na druhou stranu jsem si neužila tu pozávodní atmosféru. Jak jsem se těžce smiřovala s tím, že jsem nezískala medaili, hned jsem si nechala přebukovat letenku a nebyla jsem ani na závěrečném ceremoniálu olympiády. Brala jsem jako hrozné zklamání, že budu muset čekat čtyři roky, než přijde další šance. Ta doba je strašně dlouhá pro sportovce, aby načasoval formu, byl zdravý…Opakovalo se to po Pekingu, kde jsem zase byla jen metr od medaile. A zase ty čtyři roky...

V Londýně jste už od sebe asi medaili neočekávala, že?
Odjížděla jsem tam s tím, že bych byla hrozně ráda za finálové umístění, což se bohužel nesplnilo. Trápily mě problémy s kotníkem, které se vždy objeví v tu nejhorší dobu. 

Sen o olympijské medaili se tedy rozplýval. Vloni na podzim jste se ovšem dozvěděla, že při zpětném přezkoumávání vzorků z aténské olympiády se objevil pozitivní dopingový nález u Bělorusky Jatčenkové a že byste se tedy přeci jen mohla cenného kovu dočkat.  
 Zvláštní moment, neskutečný příběh. Zrovna jsem byla na soustředění v Jižní Africe a ten den mi do domu uhodil blesk. No a večer mi napíše manžel, podívej se na internet, jsou tam zprávy, které tě budou zajímat. Nechtěl mi ale říct, o co jde. A začaly mi chodit smsky, dokonce i od trenéra Šilhavého, který jinak moc nepíše. Tak jsem internet otevřela a byla úplně v šoku. Nicméně pořád nebylo nic jistého, tak jsem si říkala, zapomeň na to, dokud se definitivně nerozhodne. Když se to pak v prosinci potvrdilo, už jsem začala věřit. Ale úplně jistá jsem si nebyla ani dnes (čtvrtek) ráno, než jsem medaili opravdu dostala do ruky.  

Mrzí vás hodně, že jste nebyla dekorována přímo po soutěži?
Tuto otázku jsem dostala už hodněkrát. Samozřejmě to vyhlášení mi nikdo nevrátí, ale zase si člověk za ty roky uvědomí spoustu důležitých věcí. Že sport není jen o vítězstvích, ale i o prohrách. Důležité je pořád věřit a jít čistou cestou, nekoukat nalevo, napravo, jestli někdo podvádí. Nenechat se tím znechutit. Bohužel tomu tak je i v normálním životě, že ne vždycky je všechno fér. Proto jsem si nechala vytetovat na lopatku olympijské kruhy. Olympiáda pro mě vždycky hrozně moc znamenala, měla velké místo v mém srdci a tamní atmosféra je prostě nezapomenutelná. 

Sledujete aktuální dopingové kauzy? Co na ně říkáte?
Udivuje mě, že ti lidé do toho jdou. Přece musejí počítat s tím, že technologie se stále vyvíjejí a jednou se na jejich podvod určitě přijde. A pak se té nálepky nezbaví do smrti.

Setkala jste se někdy ve svém okolí s něčím podezřelým?
Nikdy se mi nestalo, že by mi bylo něco nabídnuto, nikdy jsem nic takového neviděla ani u jiných. Měla jsem všechno certifikované, takže jsem věděla, že výživové doplňky, co beru, jsou povolené a je v nich opravdu to, co být má. Ať už to jsou proteiny, aminokyseliny. To jsou běžné věci, které sportovec potřebuje k tréninku. Ale nic víc.

Takže povzdych Američana Gaye, že někomu důvěřoval a zklamal se, asi moc neberete...
Každý přece zodpovídá sám za sebe. Sportovec není nesvéprávný. Přečtu si složení a vím, zda je vše v pořádku nebo ne. Všechno najdete na stránkách českého antidopingového výboru a myslím, že i v dalších zemích to funguje obdobně. Asi je vše o povaze toho daného člověka.

Už dříve jste prohlásila, že tato sezona je vaše poslední. Platí to?
Ano. Dohodla jsem se na tom s manželem už loni. On to se mnou měl hodně těžké a samozřejmě mu patří můj dík, že to se mnou takhle dlouho po sportovní stránce vydržel. Byly okamžiky, kdy už mě odrazoval a říkal: Už jsi na konci svých sil, zdravotně to nevydržíš. To na tom bylo nejhorší. Ne přesvědčovat sebe, ale jeho, že to ještě dám. Po Londýně jsem si tedy řekla, že to ještě rok zkusím, udělám jinou přípravu, odjedu na hodně dlouhou dobu do tepla.... Což se potvrdilo jako skvělá volba, vydržela jsem zdravá. Jenže nikdo nepočítal s tím, že tady měsíc v kuse bude pršet a bude zima. Počasí po návratu bylo horší a vrátily se zdravotní problémy.

Co vás trápí?
Znovu ten můj nešťastný kotník. Musím mu uzpůsobovat trénink, při závodě nevyužívám otočky, protože do ní nemůžu jít naplno. Problémy se řetězí a metry pak chybí. Samozřejmě mě mrzí, že kvůli tomu po spoustě let poprvé neodjíždím na světovou akci (nechyběla od MS 2001 – pozn.), na druhou stranu všechno vyvážilo to, co se mi letos přihodilo. Obrovské emoce z olympijské medaile zastínily můj boj se zdravím.

Jaké máte další plány?
Pokud se stihnu dát dohromady, chtěla bych ještě absolvovat tak dva, tři závody. 

A po nich?
Byla bych hrozně ráda, kdybych mohla zůstat u atletiky a předávat své zkušenosti dál. Ať už jako trenérka, nebo mám nějaké nápady, které bych chtěla uskutečnit, třeba formou sportovních táborů. Tím směrem bych se chtěla ubírat. 

Budete hodně tvrdá, až budete předávat zkušenosti?
Asi ano. Už jsem si to vyzkoušela, začala jsem trénovat na disk tři vícebojaře, mezi nimi i Adama Sebastiana Helceleta. Jsou to lidi, se kterými se velice dobře pracuje a i snáší, že jsem poměrně tvrdá, i když nějaký ten vtípek občas taky prohodím. Trenér-kamarád – to moc asi nefunguje. Kamarádem můžete být až po tréninku, což mě naučil můj nynější kouč Petr Stehlík.