Deník šéfa výpravy VI.
Ahoj atletičtí fanoušci,
tentokrát jsem se dostal k deníku trochu později, ale snad mi to odpustíte. Neděle byla ve znamení odpočinku. Ale ne pro všechny. Kluci tyčkaři se snažili vyletět do nebes, Bejček ohmatat všechno železo v posilovně a naši senožrouti (promiňte, mě se to slovo hrozně líbí a určitě to není myšleno hanlivě) Kuba a Kristiina měli nějaký klus. Naopak Nerdi a Pavel Maslák si dali odpočinek.
My ostatní postradatelní jsme se rozhodli využít posledního dne a trochu se vzdělávat, a tak jsme navštívili americkou letadlovou loď na odpočinku U.S.S. Midway. No co vám budu povídat, pro mne, pro ostaní….asi pro všechny, co tu kdy byli….je to neuvěřitelná věc. Mohl bych tu o ní psát moc a moc stránek, ale to je jiná kapitola a my jsme tu kvůli atletice. Krátce jsme se podívali na pobřeží a už byl večer a my pospíchali na poslední místní večeři. Velká část týmu zvolila mexickou restauraci poblíž hotelu a nelitovali jsme…výborná kuchyně, příšerná hudba a úžasná obsluha. Co víc si na závěr přát.
Atleti mají jednu velkou výhodu. Cestují po celém světě. Ne jako turisti, ale jako vyslanci svojí země. A podle toho se i chovají. Soustředí se na svůj závod a je mylná představa, že dělají všechno jiné než to, co jsem popsal. Z těchto akcí znají většinou pouze letiště a hotel. Ale jsou chvíle, jako soustředění a kempy, kdy máme více času a můžeme se věnovat i příjemným věcem, jako jsou nákupy, tak jako to dělají všichni oblečení a najedení lidé. Vždycky jsem si myslel, že největšími nákupčími jsou ženy, ale tady jsem se vyléčil. Jsou to muži. Měl jsem tu čest ještě naposledy zavést našeho Bejčka (Tomáš Staněk… před odjezdem říkal, že na půl hodiny) ráno do místního outletu a ten nakupovací koncert, který předvedl, bych vám přál vidět. Neuvěřitelné. "Tome, mám to naplánované, už jsem si to několikrát obešel….půjdeme tam, tam, tam a tam, tam ne, tam jo, a pak ještě sem..přesně vím co chci…" paráda, neuvěřitelné a stihl nakazit i mne, za což mu ale děkuji….:)
Ve dvanáct hodin odjíždíme. Neodjíždíme... Chybí Balny a Bejček. Nechápu to, Bolek Patera jel již ráno s tyčema na jiný let, tak jak je možné, že neodjíždíme včas? Kluci dostávají maličký kartáč a vyrážíme s pětiminutovým zpožděním na letiště. Vysadíme tým u terminálu letiště v San Diegu a rychle jedeme ve složení Janků, Kupka a Dvořák vrátit auta do půjčovny. Vše v pohodě a za chvilku jsme zpět na terminálu. Jde to rychle, stejně jako odbavení. Pak máme malou chvilku na občerstvení a pokec.
Jsme tu jen a jen kvůli atletice a ta je tu pro vás, milí fanoušci. Na letišti v Portlandu jsme se plánovaně trošičku zdrželi, čakali jsme na zbytek české výpravy ve složení Romana Maláčová, Kateřina Cachová, Martina Blažková a Karolína Farská. Bohužel, nedorazily tyče Romany, a tak máme o starost navíc. Tak snad se podaří je dohledat a dopravit včas. Stejným letem dorazil i Pepa Karas a Bolek Patera s tyčemi z kempu. Logistika není legrace, díky Martě Feikové a Lence Rudové ze sekretariátu je to však vždy perfektně naplánováno. Díky.
Rychle projíždíme Portlandem a přesouváme se do hotelu. Po zaváhání pořadatele se přesunujeme do druhé hotelové budovy, která je hned přes ulici (situaci zachytil na videu náš fotograf Aleš Gräf), bleskurychle fasujeme klíče od pokojů, obdržíme krátké instrukce, kde co je, nestíháme akreditaci a míříme na večeři. Mezitím doráží moje spolužačka ze sportovní školy Markéta Slámová a veze nám zapůjčené masérské stoly. Moc děkujeme. A pak už jen do postele...
Fotogalerie (nejen) z příletu české výpravy, autor: Aleš Gräf
