Drahotová: realita je hezčí než představy
Anežka Drahotová, 3. na ME v Curychu v chůzi na 20 km
Do závodu jste šla už jako juniorská mistryně
světa, jak hodně jste chtěla uspět?
Byl to pro mě hodně důležitý závod, protože je v seniorské
kategorii a medaile z mládežnických soutěží už mám. „Evropa“ byla letos
můj druhý cíl a za bronz jsem moc ráda. Když vidím vteřinu, o kterou jsem byla
třetí, jsem trochu zklamaná, že jsem nezískala stříbro. Ani čas není tak rychlý,
jak jsem čekala, nicméně tenhle závod nebyl o čase, ale o umístění.
Teď
máte první velkou dospělou medaili. Jak ji prožíváte?
Jsem spokojená moc, ta medaile je pro mě vážně moc cenná. Byť odpadla
největší favoritka (Kirdjapkinová kvůli otravě z jídla - pozn.), bylo tam hodně holek s lepšími časy ze sezóny, než mám já.
Ano, trochu mě mrzí druhé místo, protože v jednu chvíli jsem si na něj i
věřila a na 17. kilometru mi bylo v uvozovkách pořád „pocitově dobře“. Ale pak
mi začalo docházet. Takže jsem ráda i za to třetí, protože být to o kilometr
delší, tak už nevím.
Vydala
jste se ze všech sil, z cíle vám pomáhali na pojízdném křesle. Bylo to na krev, do
poslední kapky?
Tak poslední kilometr byl hodně těžký. Ale musím říci, že to místní
pořadatelé mají trošičku nadsazené. Jen jsem si jako obvykle potřebovala trochu
sednout a už mě nabírali. Ale nechtěla jsem mít fotky na invalidním vozíku, proto jsem
se rychle zvedla.
Prý vás musel trenér dnes dost brzdit,
abyste se držela zpátky...
Do patnáctého kilometr jsem šla podle plánu. Pak někdo z občerstvovačky
zakřičel „máš nejvíc sil“, asi Jirka Neuman nebo Tomáš Dvořák. To mě povzbudilo.
Před závodem jsem využila psycholožku Zdeňku Sládečkovou, se kterou spolupracujeme
už déle a která je velkým přínosem pro český tým. Poradila mi dát na trenérovy rady,
nechat zodpovědnost na něm. A snažila jsem se být v pohodě.
Jak hodně byla těžká trať? Nechyběl v ní
ani kopec.
Kopec mi docela vyhovoval, byla jsem za něj ráda. Co mi nevyhovovalo, byla
obrátka na konci a dvě zatáčky. Víc to tím sice uteklo, protože člověk
přemýšlel, jak si udělat pozici, ale bála jsem se, aby mi třeba někdo nevyzul botu. Trať nebyla dělaná na rychlý
závod jako třeba v Moskvě, kde byla dlouhá rovina a soustředí se na ní líp.
Já jsem nešla na čas, sama jsem překvapená, že jsem si zlepšila osobák, protože
první desítka byla extrémně pomalá.
Překvapilo
vás, když Ukrajinka pár set metrů před cílem zaútočila?
Byl to pro mě moment překvapení. Ohlédla jsem se předtím do jedné
výlohy a neviděla jsem ji za sebou, jenže ona byla asi z levé strany. Takže ten
útok pro mě byl takový šok. Myslela jsem si, že je už takzvaně po všem,
uklidnila jsem se, ale ona mě pak překvapila. Už jsem nedokázala zareagovat, i
když jsem se na konci snažila.
Je to pro vás zatím nejnáročnější sezóna?
Určitě toho letos bylo nejvíc. Ale ještě mě něco čeká. Musím ale poděkovat
trenérovi, má zkušenosti, tak věděl co a jak po Eugene. Hlavně říkal, že
s hlavou mám vydržet do Curychu a po Eugene jsme týden docela trénovali. Jsem
ráda, že se to dnes podařilo.
Jaké jsou teď vaše další plány?
Zítra budu podporovat kamarády na padesátce. A v tréninku si nejdřív trochu
odpočinu. Už po Eugene jsem byla docela unavená, po návratu se začala připravovat
na tenhle závod. Ani jsem neslavila to zlato a vynechala v Eugene banket,
na který už jsem měla nové červené šaty. Teď jsem si říkala, že když budu mít
medaili, tak je na banket vezmu.
A co vás čeká po návratu domů?
Určitě se těším na kolo. Příprava byla v poslední době hlavně směrem k chůzi,
ale než jsme odjížděli, přemluvila jsem trenéra na jeden, dva tréninky na kole.
Člověk si vyčistí hlavu, změní stereotypy. Taky mě čeká před mistrovstvím světa
v cyklistice ještě desítka při grand prix v Praze, kterou poběžím
opravdu ráda, den na to finále ligy a možná o týden později MS v běhu do
vrchu, kam mě pozvali. Sezóna ještě rozhodně nekončí (úsměv).
Ale
už teď je to pro vás veleúspěšná sezona. Zlato z Eugene a teď druhý bronz po
chodeckém světovém poháru. Jak se vám to hodnotí?
Takhle hezky jsem si to určitě nepředstavovala. Ale může se stát
cokoliv, může přijít příští rok zranění, proto se to maximálně snažím užít teď
a bojovat o ty nejvyšší příčky, i když jsem po MSJ byla takzvaně uspokojená.
Ale tady jsem ráda, že jsem potvrdila formu, co jsem měla, a práci, kterou jsme
v zimě udělali.
Ivo Piták, trenér Anežky Drahotové
Je
to první pro vás jako trenéra první medaile mezi dospělými. Co tomu říkáte?
No jo vlastně, je. Ale pro mě se nic nestalo, stejně jako pro ni. Já s
těma lidma ve skupině musím vycházet i lidsky a já bych s určitými lidmi, i
kdyby to bylo medailisti, dělat nemohl. Je to samozřejmě fajn, ale doufám, že
ani ji to nezmění.
Radujete se osobně
aspoň trošku?
Ne, mě tohle svěřenci i vyčítali, že nedovedu dát najevo radost, ale já bych
asi stejně vypadal, kdyby třeba „vybouchla“. Nemám prostě pocit, že ta medaile
něco mění. Samozřejmě člověk dělá práci a je rád, že dobře. Říkám si, že je
strašně príma, že jsme to dokázali, na druhou stranu už se mi pomalu hlavou
honí, třeba jak bych rád šel na kolo s Matesem (jeden ze synů). Jsem spokojený,
ale neumím tu radost dát navenek. A nemyslím si, že bych to měl nějak filmovat
a poskakovat, když to ve mně není.
Berete to tak, že máte
v Anežce klenot, který už je třeba jen vybrousit?
Už dávno jsem opustil teorii, že trenér dělá závodníka. Trenér akorát nesmí
závodníka propást a nesmí si ho zkazit. Kdysi jeden z trenérů, který už
dávno nežije (Ladislav Fišer), a docela jsem si jeho názorů vážím, řekl jednu
věc, které se držím: „z krávy žádným tréninkem antilopu neuděláš“. To je
alfa omega trenérské práce.
Fotogalerie - Jan Kucharčík