Hejnová: Díky, že jsem prohrála v Helsinkách
Jaké byly první
pocity?
Strašně se mi ulevilo, moc jsem tu medaili chtěla a věřila
jsem, že ji můžu získat. Bojovala jsem o ni do konce, už mi tam vůbec nic nezbylo.
Z našeho pohledu
bylo vše jasné, vy jste si ale medailí po doběhu vůbec nebyla jistá…
Soupeřka
byla ode mě byla daleko, v devítce, a přišlo mi to na těsno. Vlastně ani nevím
o kolik to bylo. Tři desetiny? Tak to jsem jí dala kotel (smích).
Jaké byly vteřiny
čekání, než se výsledek objevil na tabuli?
Nemohla jsem tomu uvěřit, jestli se to tam objeví nebo ne.
To bylo úplně neskutečné.
Jak si vysvětlujete
ten skok od nešťastných Helsinek před měsícem po dnešek?
Pořád jsem si říkala, že není možné, aby se mi tak dlouho
lepila smůla na paty. A věřila jsem, že se to musí jednou zlomit a právě tady.
Musím poděkovat Ukrajince Jaroščukové, že mě předběhla. Protože kdybych získala
medaili tam, tak se mi to tady určitě nepovede - nic bych na sobě totiž
mezitím nezměnila.
Co jste na sobě
změnila?
Hlavně psychiku. Byla jsem tu hodně silná, sama jsem se
nepoznávala. Šla jsem do závodu s tím, že vůbec o nic nejde, neměla jsem
trému. Prostě jsem se cítila úplně jinak než při startech předtím.
Jak se to člověk
naučí, že nemá trému před 80 tisíci diváky při olympijském finále?
Začala jsem spolupracovat se Sašou Kováčkem, na kterého mi
dal kontakt Tomáš Dvořák. Hodně mi pomohl s psychikou, přestože jsem u něj
byla jen asi čtyřikrát, na víc nebyl čas. Jak je vidět, úplně se to otočilo
naruby a je z toho bronz.
Dovedete to nějak
blížeji popsat?
Je to hlavně o tom se nestresovat, neupínat se na jedinou
věc, na zisk medaile. Já jsem se tu radovala z každého okamžiku, každého
dne. Myslela jsem pozitivně, že je skvělé už to, že jsem tady na olympiádě a že
je samo o sobě super se tady proběhnout. V tomhle duchu jsem ke všemu
přistupovala a nebrala jsem na sebe žádný tlak.
Čili jste si i
užívala i tu skvělou atmosféru tady?
To bylo neskutečné. A jsem moc ráda, že to byl tak blízko naší zemi a
že to spousta lidí mohla vidět přímo tady. Vůbec jsem to netušila, že jich bude tolik, ale těch vlajek tu bylo mraky a jsem moc ráda, že jsem se jim
takhle mohla ukázat.
Co prvního jste si
řekla v cíli?
No že to vůbec není možné tu medaili na olympiádě získat, že
tam jsou všichni tak skvěle připravení a že můžete dělat všechno možné, ale je
strašně těžké ji vybojovat.
Myslíte, že se vám
teď povedlo něco odblokovat a medaile už se posypou?
Nevím, jestli posypou … Ale už jsem přišla na to „jak na to“
a věřím, že můžu získat nějakou další.
Považujete to za zlom
v kariéře?
Tak určitě. Sezonu jsem nezačala úplně dobře a asi to tak
bylo správně, že forma byla načasovaná až sem a trenérka věděla, co dělá
a já jsem jí maximálně důvěřovala. A i když jsem měla nějaké pochybnosti,
ukázalo se, že to měla dobře vypočítané.
Kdyby vám někdo řekl
po finále Evropy, že budete mít na olympiádě medaili, věřila byste mu?
Samozřejmě nevěřila. Byla jsem tak strašně nešťastná, že
jsem si říkala, že to snad ani není možné, že snad i přestanu běhat. Teď už
vím, že všechno zlé, je pro něco dobré. A můžu jen znovu poděkovat ukrajinské
kamarádce, která mě k tomu dovedla. Jsem si stoprocentně jistá, že mít
medaili v Helsinkách, tak jí tady nemám.
Šest týdnů z nejnižšího bodu úplně na vrchol – dá se to tak říct?
Přesně tak. Odrazila jsem se ode dna, řekla jsem si, že
takhle ne a musím s tím něco udělat.
Co jste chtěla
změnit? Uvažovala jste třeba i o výměně trenéra?
V tu chvíli jsem chtěla změnit úplně všechno … ale
samozřejmě jsem to potom přehodnotila a říkala jsem si, že Evropa není vrchol a
soustředím se na olympiádu. A zdá se, že to vyšlo. Hlavně jsem začala
pracovat na psychice, která je hodně důležitá. Když člověk přijde na novou disciplínu,
tak nad tím nepřemýšlí a běží to samo. Já ale běhám čtvrtku překážek už dlouho
a je to tím pádem náročnější.
Jak vám pomohla ještě
v Helsinkách bronzová štafeta?
Byla jsem za tu medaili hodně ráda. Už tam se to začalo
lámat.