Hvězdná Arronová končí. Čeká dítě.
„Jako by se s těmi dětmi roztrhl pytel,“ napadne asi leckoho při pročítání atletických zpráv z poslední doby. Měsíce po olympiádě jsou skutečně na ohlašování podobných radostných zvěstí nebývale štědré, vždyť jen v tuzemsku jsou v očekávání potomka dvě nejlepší oštěpařky Barbora Špotáková a Jarmila Klimešová a u bývalých federálních bratří se zase mohou těšit na následovníka či následovnici rychlonohé středotraťařky Lucie Klocové, čerstvé to slovenské atletky roku.
V neděli se k tomuto trendu přidala Christine Arronová. Zatímco však dříve jmenované nastávající maminky počítají s brzkým návratem do sportovních kolbišť, 39letá rodačka z karibského ostrova Guadaloupe udělala za svým závoděním definitivní tečku.
Na atletickou dráhu „přesedlala“ v roce 1984, kdy svlékla karatistické kimono. O čtyři roky později už zdolala na tři desítky francouzských dorosteneckých rekordů a následně vyhrála i stovku na Hrách Carifta, které jsou v karibském regionu velmi sledované. Začátkem devadesátých let přesídlila coby nadějná sprinterka na půdu „koloniální matky“ své domoviny, tedy do Francie. Její první kroky zde vedl kouče Fernand Urtebise, v jehož skupině byl i pozdější světový šampion na 400 m př. Stephane Diagana. V součtu s tím, že Arronová byla náchylná na svalová zranění, se asi tedy není co divit, že ji trenér zprvu orientoval na čtvrtku. Ke kratším tratím se vrátila až v roce 1997 a hned z toho byl mezinárodní úspěch. Vyhrála Evropský pohár na dvoustovce a na poloviční distanci vybojovala čtvrtou příčku na mistrovství světa. V průběhu následujícího desetiletí se do světového finále nejsledovanější disciplíny dostala ještě čtyřikrát.
V Aténách se také začala naplňovat její medailová sbírka z vrcholných akcí, založil ji bronz se štafetou na 4x100 m. Hned rok na to jí obohatilo individuální zlato z ME, které je spojeno s výkonnostním vrcholem Arronové. V Budapešti zvládla stometrovou trať za 10.73, čímž o čtyři setiny překonala evropské maximum Iriny Privalovové a v tehdy platných dlouhodobých světových tabulkách se zařadila na druhé místo za Griffithovou-Joynerovou. Později ji v žebříčku předstihly Jamajčanka Fraser-Pryceová a Američanky Jeterová a Jonesová, kontinentální rekord, díky kterému se stal v roce 1998 evropskou atletkou roku, však Arronové zůstal dodnes.
Na přelomu tisíciletí přesídlila do USA, trénink pod Johnem Smithem (kouč Maurice Green, Ato Boldona, v současnosti Jeterové) jí však plně nesedl a Arronová si dala na čas od závodění pauzu, kterou mj. využila k tomu, že v červnu 2002 přivedla na svět své první dítě – syna jménem Ethan.
Hned následující rok však byla zpět a v plné síle. Na domácím MS v Paříži vyfoukla společně s kolegyněmi Patriciou Girardovou, Muriel Hurtisovou a Sylviane Félixovou očekávané zlato Američankám ve štafetě na 4x100 m. Sama se o to zasloužila lvím podílem, když coby finišmanka stáhla zhruba třímetrovou ztrátu na novopečenou individuální mistryni světa Torri Edwardsovou a dokázala ji na šachovnici předběhnout.
Tak začalo její druhé, na medaile plodné období, v němž posbírala postupně olympijský bronz opět se štafetou a dva individuální bronzy (100, 200 m) na MS v Helsinkách. V dalším rozletu jí zbrzdila operace kolena a také potíže s kyčlí, přesto ještě jednou na stupně vítězů vystoupla. Bylo to na ME 2010, opět se štafetou. Arronová si pověsila na krk stříbro a symbolicky tak doplnila svoji kolekci o dosud chybějící kov.
Na letošním ME v Helsinkách skončila spolu s kolegyněmi pátá, poslední závodní start kariéry si připsala v červenci na mítinku v Liege. „Končím ne kvůli věku nebo kvůli ztrátě motivace, ale protože jsem se rozhodla mít další dítě,“ oznámila v neděli prostřednictvím webových stránek iaaf.org.
