Irena Gillarová opouští oštěpařský sektor a čelí novým výzvám
Atletická cesta Ireny Gillarové začala v Berouně pod vedením trenéra Martina Prouzy. Zprvu se věnovala dokonce i přespolním běhům, ale postupně si našla cestu k oštěpu a už v juniorském věku se jí splnil velký sen, protože měla možnost trénovat trošku s nadsázkou po boku světové rekordmanky Barbory Špotákové. „Bára pro mě byla obrovským vzorem. Po jejím vítězství na olympiádě v Pekingu jsem měla všude po pokoji nalepené její plakáty. Můj tehdejší trenér Martin Prouza ji tehdy napsal dopis, že má svěřenkyni, která ji žere a na základě tohoto dopisu nás pan Černý kontaktoval, ať k nim jdu trénovat. Byla jsem ve třeťáku na střední a najednou bydlela na duklácké ubytovně a makala s nimi, což byl velký impulz a obrovská škola,“ vzpomíná.
Svůj talent poprvé ukázala na mistrovství Evropy juniorů v Tallinnu v roce 2011, kdy skončila šestá, pak ovšem přišel výkonnostní útlum a následovalo složité období, kdy Irena uvažovala, co bude dál. Nakonec se rozhodla odcestovat za sportem a studiem do Spojených států amerických, kde se stala studentkou Virginia Tech University. „V té době jsem v Čechách prožívala složitý rok, kdy jsem nebyla na vysoké škole, snažila se naplno věnovat atletice a pak se mi nepodařilo na mistrovství Evropy dvaadvacítek postoupit ani do finále. Do Ameriky jsem tak odcházela s pocitem, že jsem promarněný talent,“ přiznává.
Jak se ovšem později ukázalo, byl to krok správným směrem. „Byl to pro mě nový impulz. Cítila jsem velkou motivaci po studijní i sportovní stránce. Najednou byl ten focus na atletiku mnohem větší než v Praze. Začala jsem trénovat trochu jinak a začala se zase zlepšovat.“ Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2015 získala svůj první titul šampionky NCAA a ve stejné sezóně si vyházela bronz na univerziádě v jihokorejském Gwangdju. O dva roky později pak přidala svůj druhý titul na NCAA, který je možná v našich končinách trošku nedoceněný. „Na oba své tituly z NCAA jsem pyšná. Univerzita do vás investuje velké peníze a očekává, že jí to vrátíte, přičemž nejlepší formou je vítězství na NCAA. Dalo mi to motivaci v tom, že bych to přeci jen mohla někam dotáhnout. Svým způsobem mi Amerika zachránila kariéru,“ cení si zámořské zkušenosti.
Po sezóně 2017 se vrátila zpět do České republiky a tehdy jí podal pomocnou ruku Jan Železný. „Po návratu jsem úplně nevěděla, co bude dál. Když jsem potkala pana Železného, tak mi naznačil, že mi kdysi slíbil, že mi pomůže a ať se kdyžtak ozvu, a tak jsem mu pak zavolala. Vzpomínám si, že jsem si tehdy na krabici od pizzy napsala, co vše mu chci říct. On mi řekl, že má sice hodně lidí, ale že mě bere. V ten moment jsem dostala zázemí, jistotu a trenéra, kterému jsem naplno věřila. Nejenže má obrovské know how, ale vždy mě podporoval. Než přišla zranění, byly to skvělé roky.“
Hned v dalším roce vybojovala Irena sedmé místo na mistrovství Evropy v Berlíně a pak přišla sezóna 2019, která pro ni byla nejspíš vůbec nejúspěšnější. Ve své kariéře dokázala celkem v osmi závodech přehodit šedesát metrů a pět z nich proběhlo právě v roce 2019. Na mistrovství Evropy družstev v polské Bydhošti si vyházela skvělé třetí místo v osobním rekordu 61.31 a na mistrovství světa v katarském Doha pak dokázala postoupit do finále, ve kterém obsadila dvanáctou příčku. „Tyhle dva roky byly fajn, ale přesto jsem si myslela, že to je furt jen začátek. Tehdy jsem si hodně vyčítala, že jsem nepředvedla lepší výkon v Berlíně a nechytila šanci za pačesy ve finále v Doha. Měla jsem pocit, že to je teprve startovací blok k ještě lepším výkonům,“ doufala.
Bohužel během covidového období jí začalo stíhat jedno zranění za druhým a následovaly roky trápení. Díky svým výkonům z roku 2019 si splnila sen a odcestovala na olympijské hry v Tokiu, kde musela bojovat kromě soupeřek hodně i sama se sebou. „Byla to hodně intenzivní zkušenost. Dva měsíce před olympiádou jsem nebyla schopná se ani posadit. Nějakým způsobem jsem se dala do kupy. Po příletu do Tokia to ovšem na tréninku létalo o dvacet metrů méně, než bych si přála, a tak výkon přes 59 metrů, se kterým jsem byla devatenáctá byl takovým malým zázrakem, protože to bylo opravdu vytažené až z paty. Pomalu bych to hodnotila vzhledem k okolnostem jako jeden z nejlepších hodů mé kariéry,“ vzpomíná na svou olympijskou zkušenost.
Na velké mezinárodní akci nás pak reprezentovala při mistrovství světa v Budapešti v roce 2023, ale opakovaná zranění už ji nedovolila pokračovat na nejvyšší úrovni. Rozhodla se tak otevřít novým výzvám. „V první řadě se teď moc těším na operaci ramene. Tenhle problém řeším už čtyři roky a nyní můžu na zákrok bez stresu, že nestihnu další sezónu.“
Od kariéry profesionální atletky se nyní vydává naprosto odlišnou cestou, která je ovšem do určité míry také jedním z jejích splněných snů. „Vždy jsem se chtěla věnovat oblasti, kterou jsem vystudovala, a tou jsou mezinárodní vztahy. Momentálně pracuji pro humanitární program Medevac, se kterým jezdíme na mise do Afriky. Konkrétně mám na starosti Pobřeží slonoviny, Senegal a rýsuje se ještě Mauritánie.“
I zde však dokáže využít hodnot a schopností, kterým ji naučila atletika. „Hlavně ze začátku to bylo hodně těžké. Jezdíme hlavně do malých vesniček, kde snad v životě neviděli Evropana. Většinu času pak trávíme v nemocnici a na sálech nebo jednáme s místními funkcionáři. Když vidíte, jak těžký život ti lidé mají, není to jednoduché, ale atletika mi dala hodně síly, abych se z toho nesesypala. Díky tomu mohu být dobrá i v tom, čemu se věnuji teď a co mě naplňuje. Pokud nejsem na misi, tak sedím v kanclu a dá se s nadsázkou říct, že se pomalu učím žít. Zatím mě to docela baví. Je to také stres, ale jiný než ten, když jsem na své tělo vyvíjela tlak se zaměřením na maximální sportovní výkon. Na druhou stranu postupně potřebuji zase sport do svého života zapojit. Třeba si ještě někdy hodím i tím oštěpem,“ dodává.