Ital Tamberi: bubeník nad laťkou

Ne, Gianmarco Tamberi ještě nepatří do světové výškařské špičky. Ba i do té evropské zatím jen nakukuje. Před dvěma lety bral syn bývalého italského rekordmana v hale, Marca Tamberiho, bronz z MEJ v Talllinnu, vloni byl pátý na evropském šampionátu v Helsinkách a stejnou příčku obsadil v halovém Göteborgu. Přesto je tento dvacetiletý hubený dlouhán s osobním rekordem 231 cm v sektoru jen těžko přehlédnutý. Může zato jeho výrazný zjev upomínající divoká šedesátá léta a šoumanské vystupování, které jakoby zavítalo na atletiku z pódií hudebních scén. Není to náhodná asociace, Tamberiho velkým koníčkem je totiž hra na bicí. „Začal jsem na ně hrát asi před šesti lety hlavně pro zábavu a taky pro svou lásku k hudbě. Přitahuje mě  spousta hudebních nástrojů, ale bubny pro mě měly vždy zvláštní kouzlo, a už jako malý kluk jsem se v nich viděl," svěřil se v rozhovoru pro server spikesmag.com.

Kapela, ve které hraje, má v repertoáru hity od legend rockové scény. „Vždy jsem hrál to, co jsem sám poslouchal: od Deep Purple po Led Zeppelin, od Pink Floyd po Black Sabbath, od The Who po The Doors. Někdy se ale necháme unést a složíme něco vlastního,“ popisuje rodák z čtyřicetitisícového města Civitanova Marche na východním italském pobřeží a přiznává: „v současnosti hraju na bicí méně než dříve, protože mám hodně atletických i studijních povinností, ale jakmile najdu nějaký volný čas, tak si k nim sednu.“

Hraní a poslech hudby přitom prý hrají důležitou roli i v jeho atletickém snažení: „často mi písně dají sílu učinit obtížná rozhodnutí, například když jsem váhal, zda se po problémech s kotníkem a horečkou vůbec zúčastnit HME v Göteborgu. Soundtrack mého života mě však přiměl nevzdávat se a vždy bojovat, což se ukázalo jako správné,“ zhodnotil pátý muž letošního vrcholu halové sezony. Poslouchání jeho favorizovaných Deep Purple na něj prý dokonce působí jako droga. „Často jsem si jejich písničky přehrával znovu a znovu, stále jsem z nich byl v transu a cítil z nich obrovskou sílu. Budí v člověku touhu ukázat, že je nejlepší a i já při jejich poslechu věřím, že to mohu dokázat,“ vyznal se.

Jeho vášeň k hudbě má však hranice. A tak, kdyby si měl vybrat, zda hrát na vyprodaném Wembley s kapelou nebo vybojovat olympijské zlato, volil by to druhé. „Úplně nejradši bych ale hrál NBA, jsem totiž velkým fanouškem basketbalu,“ dává hře na „kdyby“ překvapivou tečku.