Jaké byly první dojmy pátečních medailistů?

Klučinové dali diváci křídla

První velká medaile v Praze…
Je vidět, že domácí prostředí opravdu pomáhá.

Kdy jste začala myslet na medaili?
Po dálce jsem si říkala, že na osmistovce si to nenechám ujít, ale přece jen znám své běžecké  kvality, takže jsem se hodně bála.

Do závodu jste se pustila odvážně. Nebála jste se, že jste tempo přepálila?
To mi nepřišlo, bylo to na pohodu, pak jsem teda trošku zvolnila, protože jsem se bála, že vytuhnu a zaútočí na mě ta Francouzka, tak jsem to šetřila. A když jsem ji nikde neviděla, tak jsem do posledního kolečka šla naplno.

Pomohla euforie?
Jo, to jsem si řekla: už jí to nedám, lidi mě hnali, to bylo skvělé

Myslela jste si i na stříbro?
To mě vůbec nenapadlo, byla jsem překvapená, že to bylo o takový kousek, vůbec jsem netušila, kde ta Belgičanka je.

První pocity v cíli?
Úžasné, dojetí. Věděla jsem, že budu mít asi medaili, jen jsem netušila, kolik to bude bodů. Ale dokud to nevidíte na té tabuli, tak nevěříte.

Nejkrizovější okamžik přišel kdy? Po dvou křížcích na základní výšce?
Těch křížků tam obecně bylo hodně, snad v životě jsem neskákala tak špatně. Už když jsem si to tady před pár dny zkoušela, tušila jsem, že to tady bude náročné, opravdu to nevycházelo. Takže jsem čekala, že to nebude zadarmiko. Ale trošku mě to mrzí, protože letos mám výšku dobrou, několikrát jsem skočila hodně vysoko, šlo mi to. Teď jsem se s tím prala zbytečně.

Povrch hodně pruží, že?
Hrozně mě to rozhazovalo, každý rozběh byl jiný, pak to trefit na odraze bylo hodně těžké.

Zkuste říct pár slov k jednotlivým disciplínám…
Překážky - osobák se počítá, ale technicky to nebylo úplně špičkové; výška - infarktové stavy; koule - úžasný osobák, technicky jsou tam sice mouchy, ale o půl metru, tam jsem začala v medailičku víc věřit; a když jsem v dálce viděla, že mě holky nepřeskočily, i když jsem se teda nepoprala s rozběhem, povzbudilo mě to. Půlka - to je peklo, ale holky to moc nehnaly, myslela jsem, že Nana bude chtít na medaili zaútočit, ale asi to trošku vzdala.

Prášilům medailový recept: nevzdávat, makat  

Až do závěrečného pokusu Kolašinace jste byl na stříbrné pozici, nakonec jste bral bronz. Nepokazilo vám to trochu radost?
Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Nedokázal jsem to pak už posunout. Ale jsem šťastný za to třetí místo.

Nakonec tedy stejné umístění jako před dvěma lety na téže akci v Göteborgu. Máte z něj větší radost?
Tam jsem měl taky trochu problémy, ale tohle je určitě cennější. Celou sezonu jsem házel venku blbě, trochu jsem se z toho dostal.

Jaký jste na to měl recept?
Nevzdávat to, makat. I když jsem byl až třetí nejlepší Čech, tak jsem nakonec třetí tady. Prostě se mi to povedlo.

Jak to děláte, že vám jdou velké závody?
Byl jsem dobře připravený, zvedal jsem si osobáky na vršek. Měl jsem trošku problémy s nohou, ale když jsem se hecnul, tak se to dalo přežít. Byl jsem na tom dobře.

Věřil jste, že bude první pokus medailový?
Čekal jsem, že mě někdo přehodí. Akorát ten poslední strefil Kolašinac, ale jinak už tam žádný pokus…ani vlastně nevím, jak to bylo.

Atmosféra vás hecovala?
Určitě mě dokázala vyhecovat, bylo to skvělý. Nezažil jsem lepší závod.

Rodina přijela?
Měl jsem tady všechny, známý příbuzný, všechno.

Málem jste získal stou českou medaili z HME, ale „předběhla" vás Eliška…
Koukal jsem. Viděl jsem i Radka Jušku těch 8.10 v dálce, to je taky super.

Bude oslava?
Určitě budeme oslavovat. Síly jsou, teď už si je nepotřebuju na nic schovávat.

Juškovi pomohl i úděl spolubydlícího

Nemáte pocit, že jste jako ve snu?
Dá se říct, že je to skoro nesplnitelný sen, který se stal realitou, úžasné.

Pamatujete si něco z finále?
Jen to, že jsem se celou soutěž třepal a byl jsem nervózní.

I při prvním pokusu?
Ten měl být zajišťovací, ale nakonec se stal tím druhým místem.

Co se musí sejít, aby vyšel takový „zajišťovák“?
Hlavní roli měly tréninky, plánovali jsme, že bych měl mít největší formu tady na „Evropě“. Za druhé obecenstvo, diváci fandili úplně senzačně.

V kvalifikaci byly nervy, teď jste byl klidný?
To jsem se ponaučil. Před kvalifikací jsem nevěděl, co ta dráha bude dělat, strašně to pružilo a moc jsem se s tím nesrovnal. Dneska už jsem věděl, do čeho jdu, šlo to skoro samo.

Jak těžké bylo soustředit se po tom úvodním skoku?
Trošku to koncentraci ovlivní, když skočíte prvním pokusem 810, chcete pak mnohem víc, ale pokoušel jsem se na to nemyslet. Trenér mi po každém pokusu říkal, ať si představím, že jsme na tréninku, jsme tam sami: Vnímat obecenstvo, ale moc si ho nepřipouštět k tělu, aby mě to nerozhodilo.

Bude složité to teď opakovat, nebo budete skákat „osmičku“ už vždy?
Když jsem se pokoušel o sedm metrů, což není zase tak dávno, tak jak jsem je skočil, skoro každým závodem to letělo. Věděl jsem, jaký je to pocit, a pak už to tak nějak šlo samo. Doufejme, že se to bude dařit i teď.

Kde jsou vaše hranice?
Limity si nedávám, čím dál, tím líp.

Máte teď dokonce limit i na mistrovství světa …
Je to určitě bonus, ale v létě se budeme snažit zopakovat tuto hranici. Abych si věřil i venku.

Hecovalo vás okolí?
Říkalo mi víc lidí, že to může být medaile. Třeba Martin Mazáč, že prý zatím na velkých akcích bydlel jen s medailisty, tak jsem říkal „jojojo, jasné“ a šel jsem dál. Ale sen se stal realitou.

Na ploše jste se potkal s Eliškou Klučinovou, prý vám nevěřila těch 810.
Ne, oni všichni hleděli, čučeli na mě a nevěřili.

Vy jste české bronzové medailisty sledoval?
Byl jsem se ptát rozhodčích, jestli můžu fandit z pole, aby mě náhodou nevyhodili. Ale řekli, že nemůžu.