Jan Veleba: Teď si raději užívám sny svých svěřenců

Honzo, jak si užíváte zasloužený atletický důchod?

Užívám si ho maximálně a moc jsem se na něj těšil. Nic extra se mi ale nezměnilo, protože mám podobný režim, jako jsem měl předtím. Jen teď jsem na stadionu ještě déle.

Člověka by napadlo, že nyní máte více času na rodinu i na sebe samotného, ale zdá se, že to tak úplně není?

Bohužel si někdy myslím, že toho času mám ještě méně, jelikož už tolik neodmítám různé přednášky a besedy, jako když jsem ještě závodil. Také svěřenci měli větší pochopení, že nemohu být celý den na stadionu. Pravdou je, že syn šel od září do první třídy, takže se aspoň snažím přizpůsobit jeho prázdninám, takže teď jsme byli ještě na konci srpna na dovolené na Sicílii, což bych za normálních okolností jako závodník v tomto termínu neabsolvoval. Na jihu Itálie jsme byli také přes podzimní prázdniny.

Jak těžké pro vás bylo rozhodnutí o ukončení aktivní atletické kariéry?

Je rozhodně zvláštní pocit, když člověk opustí něco, co dělal dvaadvacet let a miloval to do poslední chvíle, ale sportovec v tomhle pozdním věku na to myslí docela často. Poslední dva roky už jsem si s tou myšlenkou pohrával. Paradoxně jsem s tím byl smířený a za ty roky jsem se na to dokonce těšil. Jen jsem přesně nevěděl, který závod konkrétně to bude. Zvažoval jsem, jestli budeme v Římě se štafetou ve finále, tak to mohlo být tam, což se nepodařilo, takže jsem se nakonec rozhodl pro mistrovství České republiky ve Zlíně. Už jsem věděl, že to nechci táhnout až do finále extraligy, protože jsem si chtěl popravdě užít alespoň část léta s rodinou.

Jak se vlastně ohlížíte za svou poslední závodní sezónou?

Byla velmi těžká, protože jsem pravděpodobně v hale prodělal nějakou virózu, jelikož jsem na tom pak na jaře byl nezvykle špatně. Slíbil jsem ale, že vydržím kvůli štafetě, abychom se mohli pokusit zabojovat o účast na olympiádě. To se nám bohužel nepovedlo a bylo to velké zklamání pro nás všechny. Přiznám se, že jsem se začal relativně dobře cítit až při posledním závodě, tedy na zmiňovaném MČR, ale už jsem vlastně ani neměl zájem, abych to pokoušel dál.

Nechybí vám závodní adrenalin a tréninková rutina?

Závodní adrenalin asi trošku ano, ale trénink jako takový ne. Stále se snažím nějak hýbat.

Na sociálních sítích právě sdílíte různá videa, kde to zdánlivě vypadá, že jste z tréninku až tak nepolevil. Nelákalo by vás si v hale třeba zaběhnout jednu nebo dvě šedesátky?

Nějakým způsobem se udržuji, ale to je hlavně tím, v jakém jsem prostředí. Dělám už jen typ tréninku, co jsem měl rád. Na dlouhých tempech mě už nikdo neuvidí. Závodit v plánu nemám a nevím, co by se muselo stát, aby mě to donutilo vyběhnout, ale nikdy neříkej nikdy. Nicméně teď žiju raději sny svých svěřenců, a to mě baví.

Na který okamžik z kariéry vzpomínáte nejraději a co pro vás bylo největším zážitkem?

Pro mě to byl stoprocentně národní rekord na stovce v Brně, kde jsem začínal s atletikou. Řekl bych, že to bylo ten rok skoro až vysněné. Také si hodně cením vítězství na Czech Indoor Gala v Ostravě. Samozřejmě nesmím zapomenout na světové štafety v Jokohamě, kde jsme překonali 47 let starý národní rekord a následně ho ještě v Ženevě vylepšili. Stejně tak stát na startu Zlaté tretry v roce 2009 s Usainem Boltem, kde ještě na starém stadionu bylo určitě více lidí, než bývala kapacita stadionu. Tehdy tam byla neuvěřitelná atmosféra.

Dosud byla vaše tréninková skupina ryze mužská, ale od tohoto přípravného období se k vám připojily Barbora Šplechtnová s Klárou Sobotkovou. Jak probíhá jejich aklimatizace ve skupině?

Je to obrovská výzva a zatím jsem s holkami nesmírně spokojený, protože mám i to štěstí, že jsou obě hrozně hodné. Klárka přišla po velkém zranění a stále se dává ještě dohromady, ale Barča mě velmi mile překvapuje v trénincích a jsem na ni velmi zvědav.

Co vaší skupinu čeká v nadcházejících týdnech?

Čeká nás měsíční soustředění na Tenerife, kam se všichni velmi těšíme za teplem. Vracíme se na Vánoce, a pak už nás čeká jen závěrečná fáze přípravy na závody.

Jaké jsou ambice pro nadcházející halovou sezónu?

Ambice musí být vždy velké, a tak je to u každého útok na osobní rekord. Možná u Klárky to bude spíše snaha o návrat k výkonnosti, co měla před zraněním, ale kdo ví. U některých nováčků je to i snaha o to, aby je ten sport zase víc bavil, což mám pocit, že se zatím daří. Takže už se na halovou sezónu moc těším.