Järvinen: Vše mě táhne k českým barvám

Tomasi, oba vaši rodiče se věnovali vícebojům, takže se nabízelo, že se budete věnovat atletice. Ovšem ta nebyla vaší první volbou, tak jaká byla vaše cesta ke královně sportu?

Co se týká sportovních aktivit, tak jsem se v dětství hodně rozhodoval podle naší třídy ve škole. Nejprve to byl fotbal, protože ho hrálo pět mých spolužáku. Následně jsem zkoušel break dance, jelikož jsme ho měli přímo na škole. Děda hrál tenis, takže jsem se mu začal věnovat hlavně kvůli němu. S atletikou jsem koketoval tak nějak od mala, protože pokaždé, když jsme trávili čas s tátou, tak do toho zapojil něco z ní. Postupně jsem si atletiku oblíbil a už mi zůstala v srdci.

Máte české a finské občanství. Proběhlo u vás někdy dilema, kterou zemi chcete reprezentovat?

Když mi bylo nějakých dvanáct nebo třináct let, tak jsme se o tom chvílemi s tátou bavili. Tehdy jsem byl v tomto směru asi ovlivnitelnější, ale následně jsem si na toto téma povídal i s mámou, pak si udělal svůj názor a měl jsem jasno. Všechno mě táhne k české atletice.

Vaším koučem je další skvělý vícebojař Josef Karas. Jak vznikla vaše vzájemná spolupráce?

Původně jsem trénoval ve větší skupině v Praze na Jižním Městě pod vedením Matúše Janečka. Spolupráci s Pepou iniciovala hlavně moje mamča. Ona i táta se s ním znají okolo dvaceti let a mají přátelské vztahy. Mamka Pepu poprosila, zda by nám pomohl. Zpočátku se mu do toho nechtělo jít úplně naplno, protože měl obavy ohledně mého zdraví, které bylo chatrné, ale hned po prvním společném tréninku jsem věděl, že tohle je ono. Byl tam takový zajímavý impulz, který mě nakopl a všiml jsem si toho obrovského rozdílu oproti tomu, co jsem znal v atletice do té doby.

Zdravotních komplikací jste si užil hromadu a dlouho jste kvůli nim nemohl absolvovat celý víceboj. Co konkrétně vás tak dlouho trápilo?

Měl jsem problémy s psychosomatickým zvracením. Každá malá blbost mě zdravotně rozhodila. Často mi bývalo dlouho nevolno. Nemohl jsem jíst, takže jsem byl podvyživený, a s tím souvisela špatná imunita. Jednou jsem byl nemocný i půl roku v kuse. Chytil jsem snad všechny virózy od covidu po angínu. Pak jsem se dostal za Pepovy pomoci k panu Jiřímu Dostálovi a ten mi hodně pomohl. Věřím, že už je to na dobré cestě. Letos jsem měl jen dvě krátké virózy.

Josef Karas je výraznou trenérskou osobností. Čeho si na něm nejvíce ceníte?

Pepa umí v tréninkové skupině navodit rodinnou atmosféru. Všichni si navzájem důvěřujeme, baví nás společně trénovat a rádi spolu trávíme čas i na soustředěních. S trenérem jsme si sedli i lidsky. Je to skvělý člověk.

Letos v hale jste se konečně dočkal a mohl se vrátit k víceboji. Co se vám odehrávalo před prvním vícebojařským startem po delší době a následně i v jeho průběhu?

Věděl jsem, že mám formu. Krátce předtím jsem zaběhl národní rekord na překážkách, ale přesto jsem toho moc nenaspal a přemýšlel nad všemi možnými scénáři. Samotný závod jsem si ovšem neskutečně užíval. Těšil jsem se na každou disciplínu, dokonce i na závěrečný kilometr, který jsem vždy nesnášel. Převládaly ve mně silné emoce spojené s návratem do vícebojařského prostředí.

Na konci srpna pak přišel váš zatím největší kariérní úspěch, kterým byl zisk zlaté medaile na mistrovství světa juniorů v Limě. Jak se na ten desetiboj díváte zpětně s odstupem několika týdnů?

Musím říct, že to rozhodně nebyl nejideálnější závod. Až na disk a patnáctku tam nebyla žádná další ustřelená disciplína. K tomu nás trápilo chladné počasí. Na druhou stranu jsem nikde nějak zásadně netratil, což je vždy při velkém šampionátu důležité, aby člověk uspěl. Samozřejmě mě trošku mrzí těch deset bodů, které mě dělily od světového rekordu, ale na druhou stranu si říkám, že by mě to při přechodu do dospělé kategorie možná až moc svazovalo.

Právě přechod z juniorské kategorie do té dospělé bývá někdy velmi komplikovaný, což platí dvojnásob u vícebojařů, ale vy jste se už nechal slyšet, že se ho zas tak neobáváte. Tak jaké jsou vaše ambice pro atletický rok 2025?

Rád bych se dostal na nějakou velkou mezinárodní akci dospělých buď v hale nebo venku. Mým velkým přáním je také zazávodit si na mítinku v Götzisu. Pokud by mě pozvali na tak významný vícebojařský mítink, byla by to pro mě velká čest a rád bych tam předvedl nějaký pěkný výkon.

Co váš teď čeká v nejbližších týdnech?

O víkendu mi končí období volna a od pondělí zahajujeme přípravu. Chystáme se na dvoutýdenní soustředění pod Praděd. Následně už se budeme připravovat na dráze a poté bychom měli letět na dva týdny na Kanáry. Musíme to vymyslet tak, abych to zvládl zkombinovat se školou. Příští rok maturuji. Nemám individuální plán, radši do školy docházím, protože potřebuji to učivo slyšet. Je to ale sportovní škola, takže mi hodně vycházejí vstříc.

Po úspěchu v Limě se o vás začala přirozeně zajímat média. Jak se s tím zatím perete?

Hned po návratu z Peru jsem absolvoval snad každý den nějaký rozhovor. Nebyl jsem na to zvyklý a moc tomu na chuť nepřišel, ale postupem času jsem se trošku rozmluvil a už se v tom cítím trošku lépe.

Lidé vás často označují za nástupce Tomáše Dvořáka a Romana Šebrleho. Je to pro vás svazující nebo motivující?

Asi od obojího trochu. Je samozřejmě pěkné to poslouchat, ale na druhou stranu se jedná o určitý závazek a já mám trošku obavy, že ta očekávání nesplním, ale nechci si to nějak připouštět. Chci jít postupně stejně jako v desetiboji. Musím zůstat hlavně zdravý a vložit hodně píle do tréninku.  

Máte nějakého oblíbeného vícebojaře, který se vám typově líbí a je pro vás určitým vzorem?

Nejraději mám asi kanadského mistra světa Pierce LePage. Je také hodně vysoký a hubený jako já. Pak se mi líbí Kevin Mayer a samozřejmě také Tomáš Dvořák s Romanem Šebrlem.