Jednooká tyčkařka směle soupeří se zdravými
Atletku zpovídal internetový magazín Spikes, ptal se pochopitelně nejprve, jak o oko přišla. „O oko jsem přišla při bouračce, když mi byly čtyři měsíce. Na přístrojové desce byly nůžky… to bylo docela traumatizující. Takže rada zní: nedávejte nůžky na desku,“ směje se odstupem času loni v květnu 28letá Bartolinaová. „Rodiče mě od ničeho neodháněli, ani mě nijak příliš nechránili. Neuměla jsem házet nebo chytat, ale proč trénovat něco, v čem stejně nemůžete být nikdy dobrý? Vyrostla jsem na farmě a neměla jsem před střední školou žádné atletické základy, o nichž by se dalo mluvit.“
Samozřejmě se nabízí otázka, jaké jsou hlavní obtíže, které musí jako jednooká tyčkařka překonat. „S mou přirozenou silou horní poloviny těla mi řekli, že bych se skvěle hodila na tyčku. A pak lidi řeknou, ‚jé, počkej, ty máš ale jen jedno oko‘. Já byla ale z té disciplíny nadšená, takže jsem o to prostě musela bojovat. Bez z toho, abych ji někdy předtím zkusila, jsem řekla: ‚Není žádný důvod, proč bych ji nemohla dělat.‘,“ tvrdí. Bartolinaová trochu jinak nacvičovala držení tyče, ale jinak říká: „Šuplík je na jednom místě, což je určitě pro mě snazší než něco, co se pohybuje směrem ke mně a mám to posoudit. Musím být trochu víc konzistentnější než ostatní, protože ti mohou mnohem snáz odhadovat vzdálenost (k šuplíku) a upravit své kroky na rozběhu.“
Má její zrakové postižení nějakou výhodu? Fyzicky prý ne, protože nebyla nijak omezovaná, ale „mentální aspekt být schopný dělat cokoli si usmyslíte, je důležitý“. Také prý nepřemýšlí nad tím, kolik by mohla skákat, kdyby měla obě oči. „Byla bych rychlejší na rozběhu?“ odpovídá otázkou. Sice se těmito myšlenkami nezaobírá intenzivně, nicméně připouští, že úplně na to nemyslet nejde.
Vrcholem kariéry Ericy Bartolinaové byla loňská kvalifikace na olympiádu. „Zlepšila jsem si osobák o 15 cm,“ vzpomíná na posun ke 455, který znamenal třetí místo a tudíž postup na událost, jež je snem každého sportovce. „Udělala jsem vloni řadu technických změn, po takových průměrných výkonech přišly „trials“ a vše mi vyšlo. A navíc to bylo v Oregonu, byla tam celá moje rodina, takže to byl skvělý zážitek.“ V Pekingu se Erice nevedlo, ve skupině s Kateřinou Baďurovou dopadla bohužel stejně jako naše reprezentantka, tedy bez zdařeného pokusu. Přesto Američance nechybí smělé plány pro letošek. „Ráda bych se dostala do týmu USA pro mistrovství světa – trials máme na konci června, takže to je hlavní cíl. A pokud budu na MS, moc ráda bych se umístila mezi prvními osmi.“
Osobní stránky, Profil na IAAF
Michal Procházka a spikesmag.com