Karasův rok plný výzev měl šťastný konec

Propad po úspěšné sezóně a složitá cesta zpět

Radek Juška vstupoval do olympijského roku 2024 po velmi úspěšné předešlé sezóně, kdy postoupil do finále na halovém mistrovství Evropy i na světovém šampionátu v Budapešti a k tomu přidal i čtvrtou příčku ve finále Diamantové ligy, a tak byla očekávání směrem k letošním vrcholům v podobě mistrovství Evropy v Římě, a hlavně olympijských her v Paříži nemalá.

Ovšem už v jarní přípravě postihly Radka zdravotní komplikace a Josefa Karase čekal trenérský oříšek, jak svého svěřence i přes výrazně omezení v tréninku připravit na dlouhou a náročnou letní sezónu. „Strávili jsme osm týdnů na soustředění a Radek nemohl vůbec chodit rychlost nebo dynamické odrazy a zrovna u něj, který nemá takové rychlostní předpoklady, je takový výpadek naprosto zásadní. Trénink se tak odehrával převážně v obecné rovině. Když už jsme chtěli konečně trošku zabrat, opět se ozvalo bolavé lýtko. Dělali jsme, co se dalo, ale rychlostní impulzy tam nebyly, což se později přirozeně ukázalo jako zásadní,“ vysvětluje.

Přesto Radek zahájil venkovní sezónu solidním větrným výkonem v Doha, kde dolétl na 794 centimetrů. „Tam ovšem hodně foukalo a vítr tak trošku nahradil rychlostní manko. Ráďa navíc ten pokus pěkně trefil. V ten moment jsme si ještě říkali, že by to snad nemuselo být tak špatné. Od té doby to ale šlo už jen dolů. Zpětně si uvědomuji, že byla v té době chyba hnát se každý týden závodit, než aby si odpočinul,“ přiznává.

Oba tak čekalo velmi náročné období s mnoha otazníky a vše vyvrcholilo neúspěšnou kvalifikací na mistrovství Evropy v Římě. „Samozřejmě už před Evropou jsme hledali příčinu tak strmého výkonnostního sešupu a možnosti jeho řešení. Radek absolvoval krevní testy, probírali jsme, zda nezměnil něco ve stravě, zda je doma vše v pořádku a podobně. Základní problém jsme samozřejmě znali, ale ani s takovým výpadkem nebylo možné, aby závodil na úrovni 730 nebo 740. Byla to extrémní psychická zátěž pro mě i pro Radka.“

Sázka na jednu kartu

Ve hře bylo hodně, a to Radkův úspěšný návrat pod klání pod pěti kruhy. Na olympiádě v Riu de Janeiru v roce 2016 mu finále uniklo jen o pár centimetrů a účast na předešlých hrách v Tokiu mu těsně nevyšla. O to více toužil uspět v Paříži, a tak s trenérem stále intenzivně hledali cestu, jak se vydrápat zpět nahoru. „Rozhodl jsem se, že trénink postavím způsobem, kterému jsem nejvíc věřil s ohledem na Radkovu fyziologii a šel do toho all in. Vše jsem vsadil na jednu kartu. Po Evropě jsme si sedli na tréninku na dráhu a já mu řekl, že jsou dvě věci, které se můžou stát. Buď se v následujících týdnech zraní nebo ten trénink vydrží a vylítne to. Neměl co ztratit. Hůř už skákat nemohl.“

Oba čekaly náročné týdny s velmi nejistým výsledkem. Šli do velkého risku. „Musím se přiznat, že jsem měl šest týdnů tichou domácnost. Vše šlo samozřejmě na úkor času tráveného s rodinou. Museli jsme toho hodně obětovat, ale cítil jsem velký závazek. Je tady kluk, který s vámi trénuje přes deset let a spoléhá na vás. Navíc je to naše živobytí. Spousta lidí si neuvědomuje, že naše výplata závisí na výkonech. Smlouvy máme pouze na rok a pokud nic nepředvedete, jdete s platem dolů, což si ani jeden nemůžeme dovolit. Bylo to náročné období, kdy jsem se každý den pomalu bál zeptat, zda se ten zdravotní problém nevrátil a bojoval i sám se sebou, zda jsme se rozhodli správně,“ přibližuje stav, ve kterém se nacházeli jen těsně před odletem na největší sportovní svátek. 

Risk se vyplatil

Do Paříže tak odlétali s vědomím, že udělali pro návrat do formy vše a doufali v malý zázrak. Ten se také 4. srpna na Stade de France stal, když Radek při svém druhém kvalifikačním pokusu dolétl na 815 centimetrů a zajistil si účast v olympijském finále. „Za dvanáct let mé trenérské kariéry jsem se svými svěřenci získal šest velkých medailí, ale ty emoce, které ve mně panovaly po tomto závodě, byly nejsilnější. Při samotné kvalifikaci jsem je ještě držel na uzdě. Jako trenér musíte být pro své závodníky oporou a ne přítěží. V tom jsem hodně striktní, ale poté, co se kvalifikoval do finále, jsme se objali a pak už jsem si jen sednul, dal ruce do dlaní a všechno to zpracovával. Byl to speciální moment. S Radkem už toho máme spoustu za sebou opravdu hodně a tenhle zážitek byl neskutečně silný pro nás oba,“ přiznává poté, co společně dosáhli téměř nevídaného vzestupu.

Opatrné broušení vícebojařského klenotu

Dalším Karasovým svěřencem, který letos v ten správný okamžik zazářil byl mladý vícebojař Tomas Järvinen. Ovšem dovést jeden z největších talentů české atletiky pro Josefa také nebylo vůbec lehké. I tentokrát bylo velkou překážkou zdraví.

Celá spolupráce se rýsovala poměrně dlouho a Josef do ní vstupoval s určitými obavami. „Tomase jsem vnímal už několik let. Znám se dlouho s oběma jeho rodiči. Otec mi posílal už dříve videa z Tomasova tréninku a následně mě jeho mamka požádala, zda bych se nějakým způsobem nepodílel na jeho přípravě. Už na úvodní schůzce jsem věděl, že má psychosomatické problémy, takže jsem se zprvu zhrozil. Přišlo mi zvláštní, že tak mladý kluk bývá v podstatě neustále nemocný. Tím pádem ve mně panovaly určité obavy.“

Tomas už v mladších kategoriích prokazoval svůj nesporný talent, ale pro kouče, který moc dobře ví, kolik času a úsilí zabere vícebojařský trénink, bylo nesmírně obtížným úkolem vymyslet, jak talent s tak chatrným zdravím nezničit. „U Tomase platí dvojnásob, že pokud to u něj přeženete, tak to může velmi ošklivě odnést. Na začátku naší spolupráce před dvěma lety tak bylo prioritou, aby se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil. Shodou okolnosti jsem byl měsíc před schůzkou o naší možné spolupráci na přednášce Jiřího Dostála. Předtím už jsme spolu něco řešili, a tak jsem mu o Tomasovi řekl. Byl to právě Jirka, který nám v tomto ohledu hodně pomohl a zdraví se začalo pomalu umoudřovat.“ Přesto Josef věděl, že k prvnímu Tomasově víceboji pod jeho vedením povede dlouhá cesta.

Přes výšku zpět k víceboji

Musel čekat téměř celý rok. „Už od začátku jsem mu řekl, že ve stavu, ve kterém v té době byl, neexistuje, že by vůbec závodil. Když jsem ho přebíral, měl jsem podmínku, že bude trénovat maximálně třikrát týdně a tréninková jednotka nebude trvat i s rozcvičením déle než dvě hodiny. Až po několika měsících, když nám Jirka Dostál řekl, že se Tomasův stav zlepšil, začali jsme se před loňskou letní sezónou připravovat na výšku. Věděl jsem, že může skočit 215, což také na MEJ v Jeruzalémě dokázal. Na víceboj to ale zdaleka ještě nebylo.“

Tomas se dočkal až v průběhu letošní halové sezóny a hned z toho byl čtvrtý nejhodnotnější sedmibojařský výkon historie mezi juniory 5997 bodů. „Bylo to jako skládačka. Když nefunguje metabolismus, nefunguje imunita, tím pádem nemůžete být zdraví a trénovat. Postupem času to šlo stále lépe. Jeho předpoklady se začaly ukazovat, a to stále netrénuje ani z poloviny jako špičkoví vícebojaři,“ naznačuje potenciál svého svěřence.

Zlatý úspěch na sebe nenechal dlouho čekat

Po halovém výkonu směrovala směrem k letní sezóně velká očekávání a vrcholem bylo mistrovství světa juniorů v Limě, kde už se Tomas chtěl ukázat v plné parádě, a to se mu podařilo víc než vrchovatě, když závodu jasně dominoval a zvítězil v novém rekordu šampionátu 8425 bodů, což bylo jen deset bodů za juniorským světovým rekordem Němce Niklase Kaula. Karas byl na svého svěřence náležitě pyšný, ale trošku paradoxně byl i rád, že se Tomasovi světový rekord nepodařilo překonat. „Na počasí, které v Limě panovalo, předvedl Tomas neuvěřitelný výkon, ale je lepší, že svěťák nezdolal. Byl by to obrovský tlak a je to hodně vidět třeba i na Niklasovi, kterého doteď ohlašují na závodech jako juniorského světového rekordmana, i když je to už sedm let od doby, kdy tento zápis složil a často je mu vyčítáno, že nenaplnil svůj potenciál, jelikož se od něj čekaly výkony okolo devíti tisíc bodů.“

U svého svěřence chce udržovat vzhledem k jeho věku určitou rovnováhu. „Nejsem zastáncem toho, aby vše přišlo hned. Mužský desetiboj je absolutním ničitelem snů. Přechod z juniorů do dospělé kategorie je nesmírně obtížný a mladý závodník se musí mentálně připravit na vše, co s tím souvisí, jinak ho to semele. Je důležité zůstat nohama na zemi a makat. Pokud Tomas zůstane zdravý a zvládne i tohle, tak může předvádět skvělé výkony. Stále je mu ovšem sotva devatenáct, takže na profesionalizaci se vším všudy má čas. Samozřejmě jsem dost striktní, co se týká přístupu v tréninku a podobně, ale musí tam být určitý balanc, aby ho to bavilo a nevyhořel. Je na něj teď po Limě vyvíjen velký tlak a já se pokouším o to, aby si ho moc nepřipouštěl,“ vysvětluje důležité faktory toho, aby Tomas mohl třeba jednou v budoucnu navázat na své slavné předchůdce z české vícebojařské školy.