Kariéru Cechlové završilo dvojí štěstí
Olympijská medaile. Tato vidina hnala 35letou rodačku z Litoměřic po celou její kariéru. Už jednou jí Věra Cechlová byla blizoučko, to když jí v Aténách 2004 dělilo od stupňů vítězů pouhých devět centimetrů. Takový kousek, přesto nepřekročitelná vzdálenost! „Snad příště,“ mohla si říkat tehdy, na vrcholu sil. V mezidobí sice ještě dosáhla na světový bronz v Helsinkách, nicméně na olympijskou „placku“ čekala marně. Na Hrách v Pekingu skončila pátá, vloni v Londýně jí brány finále zůstaly uzavřeny. Tehdy se zdálo, že její velký sen se navěky rozplynul.Vloni v prosinci však přišel nečekaný zvrat. Věra byla tehdy zrovna na soustředění v Jihoafrické republice, kde se připravovala na sezonu, o níž si už tehdy myslela, že bude její poslední, když se k ní dostala zpráva o revizí závodu v Aténách a zpětné diskvalifikaci Bělorusky Jatčenkové. Věra se tak posunula na bronzovou pozici a olympijský kov té barvy k ní skutečně letos srpnu doputoval. Se zpožděním devíti let, ale přeci!
Tento pro Věru velmi emotivní moment ji posunul k již několikrát odloženému rozhodnutí skončit s aktivní kariérou. „Celá ta poslední sezona byla zvláštní. Šla jsem do přípravy po hlavě, asi až moc. I přes varování svého trenéra, Petra Stehlíka, jsem málo odpočívala a vymstilo se mi to. Už popáté v kariéře jsem si přivodila zranění v oblasti achilovky a kotníku na levé noze. Nemohla jsem na tréninku pilovat otočky a závodila přes bolest. Když se mi ani za tuto cenu nepodařilo splnit limit na mistrovství světa, rozhodla jsem se, že tentokrát už opravdu skončím,“ popisuje anabázi, kterou si letos prošla. „Ale vzpomínat na to nebudu nijak negativně, ta medaile, kterou jsem dostala do ruky, všechno zastínila,“ dodává Věrka.
Oficiální rozlučky se jí dostalo při sobotním vyhlašování ankety Atlet roku 2013. „Byl to pro mě ohromně emotivní moment. Už proto, že se něco podobného tak často nedělá a že jsem měla společnou rozlučku s Romanem Šebrlem. Celé to pojetí s písní pana Spáleného a záběry z mého závodu v Aténách mě musím říct dostalo. Bylo to strašně pěkný,“ vrací se k tomu zážitku, který mohl být, jak sama přiznává, umocněn ještě jinou věcí, o níž měli tehdy tušení jen její nejbližší.
Cechlová je totiž v očekávání svého prvního potomka. „Až jsem nechtěla věřit, jak rychle nám to s manželem vyšlo a jsme za to oba děsně šťastní. Vždyť Jakub po dítěti toužil strašně dlouho, přemlouval mě už od olympiády v Pekingu. Teprve teď si uvědomuju, kolik přemáhání ho to muselo stát a jak se mnou byl trpělivý, za což mu musím ohromně poděkovat,“ vyznává se Věra s tím, že se jí ani nechce věřit, kolik štěstí jí letošní rok přichystal. „Až se bojím o tom mluvit,“ říká.
Její konec se závodění je prý definitivní, neznamená však to, že by se od své celoživotní lásky – atletiky – chtěla odpoutat. „Zvažovala jsem, že bych si už od podzimu zkusila dát dohromady nějakou skupinu a trénovat ji, ale kvůli dítěti to samozřejmě tak úplně hned nepůjde. Nicméně třeba Adamu Helceletovi jsem už kdysi slíbila, že mu budu radit i s břichem a to se chystám splnit,“ prohlašuje s tím, že až čas ukáže, o jak dlouho se její plnohodnotný vstup do trenérského stavu pozdrží. „Vše záleží na tom malém. Hlavně, aby bylo zdravé. Nic víc si nepřeji,“ uzavírá Věra.
