Kocourek s Homoláčem trénují v Keni
Pokud jste vytrvalostními běžci a sledujete nadvládu afrických atletů, tak dříve či později vás napadne, jaké by to bylo se vydat do Itenu, běžecké Mekky, a zkusit tam trénovat. Hlavně v zimě, kdy je v Čechách sníh, led, brzy tma a máte nabíhat kilometry, se snad každý běžec zasnil, že je někde v Keni a ladně běží s místními borci. Proto jsme se rozhodli svůj sen zrealizovat.
Nejprve si musíte rozmyslet finance a udělat si alespoň rámcovou představu, na kolik vás soustředění vyjde. Zpáteční letenka Praha-Nairobi je překvapivě levná – v našem případě to bylo zhruba 12000 s mezipřistáním v Istanbulu. Další nezbytnou položkou je vízum, které vás vyjde 50 dolarů. Pokud jste nikdy nebyli v exotické destinaci a nejste hazardéři, tak musíte započítat očkování, v našem případě zhruba 7 tisíc (žloutenka A+B, meningitida, žlutá zimnice, břišní tyfus). A nakonec cestovní pojištění – na 2 měsíce zhruba 2500.
Na ubytování máte v Itenu na výběr z mnoha možností. Na jedné straně spektra stojí tréninkové centrum Lornah Kiplagat, kde dostanete prakticky evropský standard včetně tartanové dráhy, ale bohužel zaplatíte také evropské ceny. Takže pro české „profi“ běžce nic moc. Dalšími možnostmi ubytování jsou třeba Kerio View nebo Kipsangův hotel, kde je o vás také dobře postaráno (ochranka, restaurace), ale přiměřeně tomu platíte. My jsme zvolili ubytování v Belio Guest House za 250 Kč na osobu a den, což je na místní poměry stále luxus, ale cenu už v pohodě ustojí i český běžec. Apartmán je dost prostorný: 3 pokoje, postele ve stylu letadlo i s moskytiérou, obývák, teplá sprcha, lednička, televize se satelitem, 2 záchody, kuchyňka. Ale dá se jít i níž (když pominu stanový tábor u stadionu), k tomu už ale musíte mít kontakty tady, protože ubytování za 40 Kč za noc přes web z Evropy neobjednáte.
Vyrazili jsme v půlce ledna. Do Nairobi jsme dorazili v soboru brzo ráno, takže jsme měli celý den na to, dostat se do Itenu. Místní letiště je poměrně omšelé a hned, co projdete pasovou kontrolou a zmateně se rozhlížíte, přiskočí k vám letištní zaměstnanec, že vám pomůže. Jasně, očekává bakšiš, ale nám opravdu pomohl. První úkol je jasný: vyměnit si peníze z dolarů na keňské šilinky. Druhou nutnou věcí je sehnání keňské SIMky – chcete mít jedno číslo na volání a také potřebujete datový tarif (máme 3GB/měsíc za 250 Kč), protože wifi v Itenu nevedou (tedy pokud nezvolíte lepší ubytování).
Nakonec nám zbývalo vyřešit cestu do Itenu a zde jsme raději zvolili pohodlí a koupili si za 2500 Kč letenku do Eldoretu. Let trvá zhruba 45 minut, letělo se krásným malým vrtulovým letadlem. Člověk se při čekání na letišti přepne do správné africké mentality, protože bylo už dávno po čase, kdy jsme měli nastoupit do letadla, nic se nedělo a všichni byli v klidu, prostě Afrika. Po příletu do Eldoretu jsme měli jen jedinou možnost, jak se pohnout dál, a to taxi. Cesta do 50 kilometrů vzdáleného Itenu byla ale překvapivě levná, taxikář chtěl za všechny jen 900 Kč. Při cestě na nás začala dýchat africká atmosféra a začali jsme tušit, že jsme zvolili správně. Provoz je typicky africký: používá se hodně klakson a přednost na křižovatkách se neřeší. Cestu lemují dřevěná stavení, různé obchůdky s barevně namalovanými štíty, všude pobíhají zvířata a na nás dýchá pohoda.
V Itenu jsme se po menších problémech ubytovali (ještěže jsme si zařídili to keňské telefonní číslo, protože jinak bychom byli nahraní) a protože už se stmívalo, zašli jsme si společně s panem domácím na večeři do Kipsangova hotelu, který byl asi kilometr daleko, ale byl jediný ještě otevřený. Ceny jsou zde spíše české – jídlo zhruba za 100 Kč – a čekací doba delší, takže nám bylo jasné, že budeme muset volit jinou variantu.
První den ještě běh v plánu není, chceme si jen zhruba projít Iten, zjistit, kde co nakoupit, podívat se na stadion a samozřejmě si i udělat fotku u vstupní brány, která hrdě hlásí: Welcome to Iten Home of Champions. Příjemným překvapením je, že ačkoliv je neděle, snad na každém kroku je otevřený krámek s ovocem a zeleninou nebo smíšeným zbožím. Vzhledem k lacinosti místního sortimentu se v nakupování mírně rozjíždíme. To nejdražší má maximálně stejnou cenu jako v Čechách – vajíčko 4 Kč, marmeláda 40 Kč, 10 litrů vody 60 Kč – ale třeba ovoce a zelenina je někde jinde – rajče 2 Kč, banán 2,50 Kč, mango 5 Kč, ananas 20 Kč.
Dozvíme se, že v pondělí v 9:30 se Keňané setkávají k běhu na místě blízko našeho apartmánu, a tak neodoláme a rozhodneme se, že to prostě musíme zkusit. Postupně se schází zhruba 50 Keňanů a Keňanek, naprostá většina v elasťákách a bundách, jen my v triku a trenkách. V 9:35 někdo zavelí a celá masa se dá do pohybu. A že je co sledovat, postupně nás předbíhá hromada postav, naše tepy jsou pomalu na ANP (anaerobní prah), běžíme asi čtyři minuty na kilometr a po dvou minutách jsme úplně poslední, i všechny ženy jsou v trapu.
Po náročných ranních deseti kilometrech nemáme zrovna chuť na vaření, a tak jdu s Jirkou prozkoumat místní restaurace. Dlouho hledáme, protože nám nedochází, že ty dřevěné boudy s nápisem hotel jsou vlastně místní restaurace. Jdeme do té největší, kde je nejvíc hostů, doufaje, že tam budou nejlépe vařit. Vnitřek na Evropana nezapůsobí zrovna důvěryhodně, jak Milan později trefně poznamenal: „Tady to vypadá přesně jako chlívek, kde jsme měli prase.“ Usedneme k volnému stolu a jdeme vybírat z menu. Ceny jsou pro nás mírným šokem, čaj za 2,50Kč, nejdražší jídlo za 23Kč, to myslí vážně? Dáme si tedy to nejdražší a doufáme, že přežijeme. Servírka téměř okamžitě donese talíř s jídlem a jsme opět překvapení, že to vypadá vážně dobře. Maso je sice trošku tužší, ale zelenina a nakrájené chappati placky excelentní. K tomu popíjíme výborný keňský čaj a už víme, kam budeme chodit na obědy.
První dny je i klusání hodně těžké a tepy hodně vysoko. Tělo si na výšku 2400 metrů nad mořem těžko zvyká. Ale povzbuzením je alespoň prostředí, kde běháme. Keňské načervenalé hliněné cesty, po kterých se běhá, slouží i jako komunikace, takže hodně často kolem projede nějaká motorka. Taktéž jsou hodně členité, najít alespoň 100 metrů rovinky je hodně těžký úkol. Na druhou stranu je ten povrch relativně měkký a všichni si pochvalujeme, že oproti asfaltu je to úplný balzám. Úžasný dojem na nás udělaly keňské děti, které si prostě nemůžete nezamilovat. Hlavně odpoledne nebo o víkendu, když nemají školu, tak vždy celé nadšené, že vidí bělochy, přiběhnou k cestě a překřikují se: „How are you, how are you?“ Ty odvážnější se snaží s námi i běžet, nejvíc zatím zvládla asi osmiletá bosá holčička, která dala půl kiláku naším tempem 4:20 na kilometr.
Snažíme se také navazovat kontakty s místními, Jirka některé Keňany zná ze závodů RunCzech, takže to je o to jednodušší. Když v pátek ráno dávali Dubajský maraton, tak jsme některé pozvali k nám do apartmánu, udělali keňský čaj a společně jsme maraton sledovali. Keňani ho hodně prožívali, hlavně když odstoupil keňský vodič, skupinka Etiopanů začala taktizovat a z pokusu o světový rekord sešlo. Ale největší rozruch vždy způsobil záběr na etiopské fanynky. Takže už víme, co stojí za rivalitou Etiopie vs. Keňa – Keňani prostě závidí Etiopanům jejich fanynky.
V sobotu jsme odběhali ranní fázi brzy, abychom mohli sledovat místní závod v krosu, který se konal ve škole svatého Patrika. Škola vypadá moc pěkně, samozřejmě, že jsme se šli podívat i na stromy, které zde zasadily místní celebrity jako třeba David Rudisha. Samotný závod byl namotán na třech hřištích. Závod měl původně začít v devět hodin, ale jsme v Keni, takže se začalo až v deset. Ještě jsme se evidentně zcela nepřizpůsobili místním způsobům. Závod juniorek a žen díky slabé účasti moc zajímavý nebyl, zato u juniorů a mužů se bylo na co koukat. Jeden Albánec, co tu je na soustředění, sebral odvahu a jako jediný běloch se zúčastnil. Skončil třetí od konce, což myslím dostatečně popisuje kvalitu místního „pouťáku“.
Další týden začal opět v 9:30 během s Keňany. Tentokrát už jsme chtěli vydržet déle, sešlo se ale mnohem více lidí, asi 90, kromě Keňanů i běloši, co tu také měli soustředění. Plán byl prý „medium“ běh. Čelo vyrazilo asi trojkovým tempem, had se natáhl a každý si postupně našel tu svoji skupinku a vzdálenost, kterou chtěl urazit. Celý okruh měl 18 kilometrů v dost členitém terénu.
V úterý mají Keňané svůj „track day“, takže místní Kamariny stadion ten den nepatří výjimečně ovcím a kozám, ale běžcům a opět bylo co sledovat, trénovalo zde několik zhruba osmičlenných skupinek. Vidíte i hvězdy jako Asbel Kiprop nebo Augustin Choge. Tolik lidí jsem ještě na stadionu trénovat neviděl, toto v Čechách opravdu nezažijete.
Naši běžci mají v plánu v Keni zůstat až do konce března. Poté se vrátí za přípravou do České republiky. Jiřího Homoláče navíc čekají brzy po návratu i první závody.
Fotogalerie
