Korešová: věřila jsem a to dělá hodně
Psalo se 8. 8. 2009 a v Táboře se konala tradiční Velká cena spojená s memoriálem Jana Pána. Jedním z vrcholů mítinku se stal dálkařský počin tehdy osmadvacetileté Jany Korešové, která v předposlední sérii dolétla do vzdálenosti 665 cm a překonala tím limit pro mistrovství světa. Vše mělo jedinou, za to velmi podstatnou chybu – bylo již po nominačním období, takže se následný šampionát v Berlíně uskutečnil bez Korešové.
„Pořád jsem věřila, že to můžu skočit, protože ty skoky nebyly ideální. Jednou jsem položila příliš pasivně nohu na odrazu, jindy šla švihovka moc nahoru a skok nežral metry. Také jsem si konečně pořádně počkala na vítr a šla do toho s vírou, že to skočím. A to dělá hodně,“ popsala Korešová své pocity před závěrečným pokusem, po němž tribuny ztichly v napjatém očekávání. Jana totiž dopadla na hraně limitu a bylo jasné, že půjde o centimetry. Bude to stačit? Stačilo! Na tabuli zasvítilo stejně jako před lety 665 cm, tedy přesně hodnota nominačního kritéria.
Znovu se tak ukázalo, jakou sílu má psychika. „Určitě pomohlo, že jsem tu už jednou skočila daleko, na druhou stranu i v minulých letech jsem si sem jezdila pro dobré výkony a ne vždy to vyšlo. Skočila jsem tu i třeba jen 590 cm, takže jenom v sektoru, byť je určitě dobrý, to nebude. Pro mě bylo důležité, že jsem týden před závodem skákala daleko v Bratislavě (6.54), takže jsem věděla, že to ve mně je,“ vylíčila Korešová, která se díky vyrovnanému osobnímu rekordu, tentokrát ve správný čas, probojovala na svůj první světový šampionát.
Osud ji tak odměnil za vytrvalost, se kterou se s ním prala. Mezi dvěma veleskoky si totiž Jana příliš mnoho atletické radosti neužila. Zkoušela pokračovat ve víceboji, v němž v roce 2009 vybojovala stříbro na univerziádě a vylepšila si osobní maximum na dohled šestitisícové hranici, ale tělo se stavělo proti. Neduh střídal neduh, což mělo pochopitelně vliv na výsledky, dlouhá období nemohla dokonce závodit vůbec. Minulý rok zkusila víceboj naposledy. Když však nedokončila kladenský mítink kategorie IAAF Challenge, definitivně se vrátila k dálce, s níž před lety začínala. „Velkým lákadlem pro mě byla olympiáda a i když mi v tu dobu zbývalo na specializovanou přípravu už jen pár týdnů, zas tolik nechybělo, abych se na ni dostala,“ říká s odkazem na mítink v Brně, kde s větrem 2,6 m/s v zádech skočila 662 cm.
Ani to však ještě nebyl konec příběhu. V podzimní přípravě se jí totiž vrátily problémy s patou, které ji připravily o halovou sezonu. „Zkusila jsem s tím všechno možné, ale stejně asi nejvíc zabral klid. Teď už mě pata pobolívá jen sporadicky, po nějaké zátěži. I tak si ji ale pro jistotu každý den bandážuji a projíždím „ježkem“. Snad tedy vydrží a problémy se nevrátí,“ doufá Korešová, která se v současnosti vedle vlastního sportování věnuje také přípravě druhých. Dělá totiž asistentku Martině Blažkové a třikrát v týdnu trénuje starší žáky. V roli kouče pak pojede i na červencovou univerziádu, kde bude mít na starosti závodníky v technických disciplínách i vícebojích. „Baví mě to, hlavně tedy v případě, když to baví mé svěřence. Zároveň přitom stihnu trénovat samu sebe,“ říká s tím, že by tedy neměla být v ohrožení její příprava na světový šampionát. Dovede si přitom představit, že se bude trenérství věnovat i v době, až jednou ukončí aktivní kariéru. „Lákalo by mě dát dohromady vlastní skokanskou skupinu,“ uzavírá.
