Koulař Whiting si rozumí s pletacími jehlicemi

Měří 191 cm a váží 134 kg. Při pohledu na jeho obří pracky, kterými je nejlepší koulař letošní halové sezony Ryan Whiting obdařen, byste asi jen stěží hádali, že jejich pomocí dokáže uštrikovat umné obrazce z pletací vlny. Přesto tomu tak je. „Ano, pletu. Dostal jsem se k tomu v 16 letech přes svého nejlepšího kamaráda, který byl studentem umělecké školy. S jeho pomocí jsem upletl několik šátků a posléze to naučil svoji maminku. Přiznávám, že to je trochu obrácený postup, než by bylo běžnější,“ prohlásil sedmadvacetiletý světový šampion z Istanbulu a Sopot pro internetový magazín Spikesmag, který zprávu o jeho zálibě, jíž bychom čekali spíše u generace babiček než u vrcholového sportovce na vrcholu sil, dal v širší známost.

Pletení ho těšilo hlavně v rodné Pensylvánii, kde se na něj mohl soustředit více než třeba na studiích v Arizoně. „Líbilo se mi, že jsem schopen dělat něco rukama, zatímco se např. dívám na televizi,“ přiznal se Whiting, mezi jehož vlastnoruční výrobky z vlny patří čepice, šály a deky. „Ale rukavice se mi nikdy nepovedly, nechápu, jak je někdo schopen je uplést,“ kroutí hlavou.    

Na pletení nerezignuje ani v současnosti, kdy patří mezi nejlepší světové koulaře, byť je pravda, že v poslední době se pletacími jehlicemi příliš neoháněl. „Poslední věc jsem udělal asi před rokem a půl, byla to tuším deka pro manželku. Ale s pletením je to jako s jízdou na kole – když se to jednou naučíte, rozvzpomenete se pak rychle,“ říká Whiting, jehož záliba je prý hlavně v Americe poměrně známá. „Je to uvedeno u mého profilu na webových stránkách americké atletické asociace, takže se o tom celkem ví a lidi se mě na to dost ptají. Nemám problém se s nimi o tom bavit, protože je to součást mojí osobnosti,“ uzavírá Whiting.