Kreisinger: vše do sebe ideálně zapadlo
Gratulujeme ke splnění limitu. Jak vám je den po náročném závodu po těle?
Špatně chodím, rozejít se mi dělá opravdový problém. Ráno jsem se byl vyklusat a byl to opravdu strašný zážitek.
Z vašich mezičasů vyplývá, že jste běžel velmi vyrovnané tempo. Bylo to tak v plánu nebo měla být třeba první půlka o něco rychlejší? Ptám se s ohledem na to, že jste nakonec kýžený čas 2:16:30 pokořil o pouhé čtyři vteřiny.
První část trati jsme skutečně běželi o něco pomaleji, než jsme měli. Já se zpočátku o tempo moc nestaral, nechal jsem to na klucích, ale když jsem na 15. km viděl, že ztrácíme, šlápli jsme do toho o něco víc. Tím pádem se ale naše skupinka bohužel smrskla na tři a to ještě záhy odpadl Jirka Homoláč. Ještě že se mi podařilo zburcovat Jakuba Bajzu, aby se mnou vydržel déle než na půlmaraton, jak jsme byli domluveni. Nakonec mi pomáhal až do 27. km, za což mu moc děkuju.
Do té doby nejdelší trať, kterou jste při závodě běžel, měřila 25 km. Neměl jste obavy, co přijde pak?
Nic takového jsem při závodě neřešil. Měl jsem co dělat s udržením tempa a také mě začaly pořádně bolet nohy. Chvílemi jsem si říkal, že to nemůžu vydržet, že mě to prostě donutí zastavit. V závěrečné pasáži jsem se při každém seběhu pod mosty bál, že dostanu křeč.
Věřil jste, že to i za těchto okolností vyjde?
Jistý jsem si nebyl do posledních metrů. Při vbíhání do závěrečné rovinky v Pařížské ulici jsem si sice říkal, že by to vyjít mohlo, jenže ta třída je děsně dlouhá. Čas ubíhal a cíl se přibližoval zoufale málo. Když jsem viděl, že mi zbývá posledních nějakých čtyřicet vteřin, zkusil jsem zafinišovat.
Dramatické to bylo i z pohledu zvenčí a nakonec jste měl k dobru jen o čtyři vteřiny, což je na maratonskou vzdálenost velmi málo. Přesto jste si v závěrečných metrech dovolil zdravit diváky. Řada lidí říkala, že u toho trnuli, aby vás to nestálo limit.
Já to takhle neměl. Viděl jsem, jak ubíhají ty vteřiny a měl to pod kontrolou. Věděl jsem, že to stihnu, tak jsem si to užíval.
Když se vrátíme zpět v čase. Jak dlouhá byla cesta ke splnění olympijského snu na maratonu?
Poprvé jsme o tom s trenérem Štefkem mluvili někdy na podzim. V listopadu jsem ale ještě moc neběhal, pak jsem 14dní dojížděl do lázní v Třeboni, takže s pořádnou přípravou jsme začali od ledna. Měli jsme tedy něco přes čtyři měsíce.
To není mnoho.
Mně to ale takhle úplně vyhovovalo a jak se ukázalo, načasovali jsme to dobře. Je to až k neuvěření, ale obešlo se to zcela bez komplikací a vše do sebe ideálně zapadlo.
Jaké bylo připravovat se s vědomím, že máte k dispozici jedinou „ránu“? Kdyby to totiž v Praze nevyšlo, těžko byste stihl zregenerovat a připravit se na další takto kvalitní maraton, navíc by už nezbývalo mnoho příhodných závodů.
Já s tím neměl problém. Našteloval jsem se, že to tak prostě bude. Navíc mě hodně lákalo, že když se to povede v Praze, před lidmi, kteří mi přejí, budu si toho o to víc vážit.
Už jste se stihl začít těšit do Londýna?
Popravdě moc ne, zatím mám dost starostí, abych se dal fyzicky nějak do kupy. Ale určitě to přijde.
Co vás ještě do olympiády čeká?
Nejdřív odpočinek, za tři týdny pak příprava směřovaná právě na Londýn, jejíž součástí bude vysokohorské soustředění. Kam pojedeme, to ještě nevíme, záleží i na penězích. Variantou je Svatý Mořic, ale uvidíme. Když tak vezmeme za vděk Tatrami, kde je taky fajn.
