Kvartet na prahu her

Nejsme tu od degustování

Dámy prominou, jako první ze čtveřice startuje Jan Kudlička. Kvalifikace tyčkařů je totiž naplánována na zítřejší večer v Riu, neboli ze sobotní noci na neděli pražského času. Svěřenec Boleslava Patery především potvrdil, že je v pořádku po trefě do stehna (blízko choulostivých míst) od zlomené tyče. „Naštěstí to nebylo nic vážného, i když jednoznačně nejbolestivější zlomení,“ přiznává.

Náladu mu dramaticky nekazí ani povětrnostní podmínky v Riu, které zrovna nepřály speciálnímu tyčkařskému tréninku. „Chtěli jsme odskákat dva tréninky. Ten první, to teda „zlatý Amsterdam“ – udělal jsem pár skoků a šel pryč. Druhý den znovu, přijel jsem na stadion a byli jsme připraveni, že to  zabalíme, ale vítr se naštěstí uklidnil. Pak jsme potřebovali běhat a zase pršelo,“ popisuje. „Ale bylo by lepší, kdyby bylo špatně,“ dodává v narážce na obtížné podmínky, které mu vcelku svědčí – třeba jako právě na nedávné větrné „Evropě“.

Na adresu podmínek ve vesnici Kudlička říká. „Jídlo není to, co bývalo, ale nejsme tady od degustování, každý si něco najde. Beru to jako nutnost, potřebuju se najíst, tak se jdu najíst. Bydlíme u jídelny, to je super. Autobusy si jezdí, jak chtějí, ale na druhou stranu často. Trochu škoda, že doprava na stadion strašně trvá, než se dostanou do OH pruhů, je to dlouhá doba. Zlatý Peking nebo dokonce a Londýn, kdy byl stadion rovnou v parku. Ale všichni to mají stejný a zatím to zvládáme.“

Poběží srdcem

Čeští fanoušci dlouhého běhu se budou při sledování Ria upínat k Evě Vrabcové, která jediná dokázala naplnit své ambice směrem k olympijskému maratonu. Ta ale paradoxně ke svému startu na královské vytrvalecké trati pod „pěti spojenými kruhy“ přistupuje velmi podobně jako k jakémukoli jinému. „Každý závod se musí užít srdcem, na trati nechám vše, co ve mně bude, ale jít do závodu s tím, že to chci oddřít, to v žádném případě ne,“ uvedla běžkyně, kterou připravuje její muž Martin. „Chci zkrátka odvést maximum, užít si závod a v cíli být spokojená s tím, že odvedu maximální práci,“ dodala.

Už spíš hodiny před nedělním závodem (start v 8:30) spí dobře, ale předstartovní netrpělivost už v pátek přicházela. „Ale také fáze těšení se,“ upozorňuje. Trenér a manžel v jedné osobě sám prozkoumal trať. „Jsem docela ráda, že mě tam neposlal, protože nakonec tam strávil šest hodin,“ glosuje svěřenkyně, která vždy ráno oběhne dvakrát vesnici („dělá to tak 5,5 km“), a po dopoledním tréninku ještě odpoledne zařazuje kompenzační cvičení.

Soupeřky moc neřeší, hlavně si vyměňuje úsměvy, když se potkávají na cestách v olympijském areálu. Evu však potěšila pozvánka od Jessiky Draskau-Pettersenové, Dánka žijící v USA vytvořila pro kolegyně facebookovou skupinu. „Přidala mě do ní, takže jsem ráda. A už psala, jestli nepůjdeme nějaký společný běh. Bohužel jsem měla zrovna těžký trénink, takže jsem nemohla. Ale jsme domluvené v pondělí na společný oběd, což pro mě bude naprosto nová zkušenost, sednout si se soupeřkami a přátelsky si popovídat. To rozhodně neznám.“ Snad přijde i řeč na to, jak se letní olympijská premiéra Evě povedla.

S každou tretrou jinou

Sezóna s jediným startem na čtvrtce překážek, to Zuzana Hejnová nepamatuje. Poslední tréninky jí však dodaly optimismus. „Teď jsem běžela dvakrát do sedmé překážky a musím říct, že to bylo dobrý. Já se v těch časech moc nevyznám, ale trenér byl spokojený,“ krčí rameny a věří Daliboru Kupkovi, který měří i porovnává časy, případně sestře Michaele, někdejší vícebojařce, která prý reagovala „hustý, to je docela rychlý“. „Tak snad je to rychlý,“ směje se Zuzana.

A jak se jí líbí ve vesnici? „Myslím, že co se týče ubytování nebo servisu, je to nejslabší, co jsem byla na olympiádě. Ale máme skvělé zázemí, všichni se starají, naše místnost je skvělá, všichni se tam scházejí, můžeme si dát kafe. To v Londýně ani Pekingu nebylo,“ nachází pozitivum.

Zuzany první start přijde v pondělí večer (úterní noc v Česku). Vyrazí na něj s tretrami dvou různých velikostí. V jednom páru zkrátka seděla jedna noha a druhá byla těsná a ve větších naopak bylo jedné volněji. „Každý má jednu nohu větší, ne?“ ptá se řečnicky. Soupeřky moc neokukuje. „Viděla jsem snad jen tři, a spíš pokukují po mně,“ směje se své letošní absenci na větších mítincích.

Navnadila se fanděním

Dobrou náladu měla, byť malinko pokaženou semifinálovou porážkou tenistky Kvitové, i Barbora Špotáková. „Je bezvadně, jsem zase na olympiádě. Jsem zdravá, jsem v pohodě, takže není důvod, proč by nebylo dobře,“ usmívala se staronová svěřenkyně Rudolfa Černého. Dvojnásobná šampionka v oštěpu dorazila do Ria teprve ve čtvrtek ráno, a tak si teprve v dějišti zvykala. Hned ale vyrazila fandit tenistkám a judistovi Krpálkovi, byť jeho závěrečné boje nakonec musela oželet.

„Byla jsem na nohou od půl pátý ráno a potřebovala jsem si už nutně odpočinout. Hlavně jsem absolvovala fandění na třech tenisech za sebou, bylo toho trošku moc. Ale byl to pro mě jeden z nejlepších olympijských zážitků, obzvlášť Bára (Strýcová) s Luckou (Šafářovou), mělo to neskutečný náboj,“ popisuje. A šampiona Krpálka si užila při sledování v televizi. „V hale jsem viděla asi pět zápasů, vřava velká, ale prostě máte tam mravence, kteří se na tatami přetahujou. Není tam žádná kostka, co by zvětšovala záběr a u juda mi přijde, že jde o detaily.“

A jak stráví závěrečné ladění do úterního večera (v Praze středa v noci), kdy proběhne kvalifikace? „Doladit už se nedá vůbec nic, spíš něco pokazit. Dneska jsem si docela dobře potrénovala, ale už je to víceméně jenom odpočinek, lehké rozklusání a protažení přes den,“ popisuje. „Zatím je tady tolik věcí, co jsem ještě neviděla a nestihla, včera jsem přijela, budu mít co dělat. Rozhodně se nebudu válet na pokoji,“ slibuje. Pokud postoupí do finále („člověk to nemůže brát jako jistotu“), bude mít podobně jako v Londýně večer s „Boltovou“ dvoustovkou. „Na ten den by myslím mohlo být plno. Ale ani dneska tam nebylo málo lidí,“ upozorňuje na deštivé úvodní dopoledne.