Kvůli takovým chvílím dělám atletiku...

Michala Balnera poznala širší veřejnost až díky mistrovství světa, kdy poprvé reprezentoval republiku na významné světové akci. Tyčkař z tréninkové skupiny Boleslava Patery až letos překonal 560 centimetrů, ovšem nebýt zranění, mohlo se o něm mluvit a psát již dříve. „Kdysi mi chyběly čtyři centimetry, abych dal limit na mistrovství světa juniorů. Ale pak jsem měl výron a sen se rozplynul. A tak to šlo pár let,“ říká s trpkým úsměvem, ale klidným hlasem Balner. „Jestli se v tomto podobám třeba Kačce Baďurové, nebo někomu dalšímu z tyčkařů? Nevím. Ale trenér Patera mi říká Tarasov, to je ovšem kvůli dlouhým čapím krokům.“

Povídání o limitu
Výsledek 560 centimetrů, kterým si Balner v Třinci řekl o letenku do Ósaky, mohl přijít již dříve. „Určitě to není tím, že bych trénoval jinak než dřív,“ má jasno Balner. „jen jsem zůstal konečně zdravý. Dřív jsem natrénoval objem a pak se zranil. Letos jsem na soustředění na Tenerife skákal 560 centimetrů, to člověk pozná, že je to dobré.“ Pak si však tyčkař v Praze na tréninku natáhl stehnu, čemuž odpovídaly výsledky v halové sezoně. „V létě se to ale zlepšilo, na MČR v Třinci jsem se chystal prodat všechno, co ve mě je!“ Ale nebyl by to Michal Balner, aby zůstal zdravý. „Čtyři dny před republikou mi luplo v pravé noze. Trenérovi jsem to raději řekl až v Třinci. Bolelo mě to tak, že jsem se nemohl rozběhnout. Trenér vůbec nevěřil, že bych mohl skákat. Chtěl jsem to zabalit, ale vyhecoval mě Tomáš Janků. Tak jsem si vzal prášky a maséři na mě mákli.“ Během závodů spotřeboval Balner na svojí pravou nohu dva ledovací spreje, takže ji vůbec necítil. „Ale musel jsem na ni myslet. Běžecky to byly hrozné skoky, technika se mi prý povedla. Ale i když jsem těch 560 centimetrů překonal, chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Vhrkly mi slzy do očí. Musel jsem zatleskat divákům, dělali perfektní kulisu. A objal jsem trenéra, že to se mnou vydržel. Trochu ho to vyvedlo z rovnováhy. Ale právě kvůli takovým chvílím dělám atletiku.“ Svým triumfem v Třinci sebral Balner možnost startovat na MS tréninkovému kolegovi Štěpánu Janáčkovi. Aby mohli letět oba, pokoušel se Balner na mistrovství republiky skočit přísnější limit, tedy 570 centimetrů. „Byl jsem naštvaný, že mi to nevyšlo a že jsem de facto ublížil Štěpánovi. Ale on na to ten den neměl, i když měl natrénováno kvalitně. A vzal to dobře. Navíc jsem věřil, že to skočí ještě na některém z dalších mítinků před Ósakou.“
A jak Balner oslavoval, že s největší pravděpodobností poletí do Japonska? „Ani moc ne. Přijel jsem domů a dal si pivo. Chodily mi blahopřejné esemesky, což mi udělalo velkou radost. Ale druhý den mi doktor oznámil, že mám prasklou šlachu. Takže jsem ztratil měsíc léčením, abych mohl na mistrovství světa skutečně odletět.“

Světový šampionát – Ósaka
„To mě mrzí,“ začal povídání Michal. „Vzal jsem si z Dukly tvrdší tyče, na trénincích v Japonsku jsem je zvládl ze čtrnácti kroků, na hladké stovce jsem si zaběhl osobák. Teplo mi nevadilo. Věřil jsem si.“ Tyčkař odmítal chodit do města, pohyboval se na rozcvičovacím stadionu, nebo na hotelu. Nechtěl si vysilovat nohy. „Trénoval jsem i psychiku. Šel jsem na slavnostním zahájení jako vlajkonoš, abych se ujistil, že nebudu před tolika lidmi nervózní. A nebyl jsem. Kačka Baďurová mi pomohla strašně moc, i když o tom asi neví. Řekla mi, že jsem její tajný favorit.“
Michal Balner skočil v kvalifikaci 555 centimetrů a do finále se nedostal. „Byl jsem úplně bez energie,“ vidí hlavní příčinu sám tyčkař. „V noci před závodem jsem nemohl usnout. Zabral jsem kolem šesté ráno. Na dopoledním tréninku měl viděl Boleslav Patera a zhrozil se. Necítil jsem žádnou sílu. Hezky to říká Tomáš Dvořák – trénovat umí každej blbec, ale naučit se odpočívat je kumšt.“ Podle trenéra Patery nejsou podobné pocity u tyčkařů ničím zvláštním. „Hecoval jsem se, ale 565 už jsem neskočil,“ pokračuje Balner. „Když jsem se dozvěděl, že by to na finále stačilo, byl jsem na sebe neuvěřitelně naštvaný. Bál jsem se, co mi na hotelu trenér řekne. I tak mě ale Dvořka a ostatní v autobuse konejšili, že není proč si nadávat. A trenér mi v hotelu řekl, že to bylo dobré, že je osobně spokojen. Tehdy to ze mě teprve všechno spadlo. Ale ani tak jsem neměl psychicky na to, abych se šel podívat osobně na finále.“

O olympiádě
Před Ósakou bylo Balnerovým cílem sám sobě něco dokázat. Částečně si to splnil, ale olympijské hry jsou vrcholem pro všechny sportovce. „Snil jsem o nich už před Aténami,“ přiznává Michal. „Teď jsem svému snu určitě blíž.“ Pokud vydrží zdraví, pokusí se tyčkař splnit limit na halové mistrovství světa ve Valencii, tak i do Pekingu. „Následující sezona může být tyčkařsky velice zajímavá,“ těší se. „Jsme čtyři, kteří umíme 560. Já, Štěpán Janáček, Adam Ptáček a Jan Kudlička. Všichni máme k limitům stejně blízko.“ I proto se těší na halové mistrovství republiky, které napoví. „Pokud přijedeme všichni v plné palbě, bude to hodně kvalitní závod a divákům se určitě bude líbit.“