Létající Němec Otto
Ve svém sportovním snažení může Björn Otto žehrat na to, že svých nejlepších výsledků dosahuje v době, kdy žezlo skoku o tyči pevnou rukou třímá Renaud Lavillenie. Nebýt toho, byl by asi ještě o něco známější. Vždyť z posledních čtyř velkých akcí bral čtyři stříbra, pokaždé za hvězdným Francouzem, s nímž sváděl dramatické, leč ze svého pohledu nakonec vždy neúspěšné souboje.
Nic to však nemění na tom, že jde o špičkového borce, který se vloni na začátku září v Cáchách zařadil jako osmnáctý do elitního klubu tyčkařů s osobním maximem lepším šestimetrové výšky. A letos v lednu, již jako pětatřicátník, vytvořil výkonem 590 cm v Chotěbuzi nový světový rekord veteránů, když o čtyři centimetry překonal osm let starý počin Američana Hartwiga.
Pobytu mezi nebem a zemí si však Otto nedopřává zdaleka jen při svých tyčkařských pokusech. Až by se skoro dalo říci, že létání je jeho druhá přirozenost. Konstruuje letecké modely, věnuje se paraglidingu a čerstvě nastoupil do pilotní školy, aby si splnil dlouhodobý sen – stát se pilotem.
Vše začalo láskou k letadlům a potažmo jejich miniaturám. „Propadl jsem jim, když mi bylo pět nebo šest. Míval jsem jich plný pokojík. Asi v devíti jsme pak s tátou postavili první dálkově řízený modýlek,“ datuje Björn Otto pro webové stránky Spikes vznik své vášně, která jej dodnes neopustila. Ba naopak, nabývá stále větších a větších rozměrů. A to doslova.
„Dneska už mám v domě rodičů tři pokoje, kde jsou modely uskladněny. Otec má navíc velkou dílnu s nářadím, kterým je vyrábím,“ říká profesionální atlet, který se také, co mu vytíženost dovolí, účastní závodů v akrobacii na dálku řízených modýlků. „V roce 2009 jsem byl na německém šampionátů tuším 13. z třech desítek účastníků,“ může se pochlubit.
Že se ve vzduchu pohybuje jen jím zkonstruovaný a ovládaný model, mu však záhy přestalo stačit. Chtěl se v povětří ocitnout sám. Proto začal s paraglidingem a proto také, nejčerstvěji, začal navštěvovat standardní pilotní školu. Stalo se tak hned po halovém mistrovství Evropy v Göteborgu. „Naučit se létat je mým snem již delší dobu. Když mi bylo osmnáct, vážně jsem zvažoval, zda se učit na pilota nebo pokračovat ve skákání o tyči. Nakonec dostala přednost tyčka, protože té se mohu věnovat jenom po omezenou dobu, zatímco navštěvovat pilotní školu je možné v každém věku,“ vysvětlil rodák z Frechen u Kolína nad Rýnem.
Správný čas z jeho pohledu nastal poté, co v prosinci
(po 14 letech!) uzavřel vysokoškolské studium biologie. V halové sezoně se
ještě věnoval naplno atletice, 4. března už ji začal kombinovat s pilotní školou.
Zatím se v ní věnovali především teorii, praxe by měla následovat v příštích
týdnech. Pro Otta to bude novinka, i když nějaké zkušenosti s létáním už
má. „Hodněkrát jsem létal s kamarádem,
který je pilotem, v kluzáku. A také moje zkušenosti z paraglidingu,
modelového létání i skoku o tyči přispívají k tomu, že podle mě docela
dobře rozumím technické stránce létání,“ myslí si Otto, který se teď musí snažit
skloubit plnění svého snu s tréninkem skoku o tyči.
„Není to snadné, ale lze to. Vyučování máme pětkrát týdně zhruba do půl čtvrté odpoledne, pak většinou rovnou jedu na trénink, jemuž se momentálně věnuji méně než v minulosti. Tak sedmkrát, osmkrát týdně,“ přiznává a věří, že i přes snížený objem přípravy se mu podaří nominovat se na letní mistrovství světa v Moskvě. „Po sezoně se rozhodnu, zda budu chtít ještě ve skákání pokračovat,“ dodává – jak věří – budoucí komerční pilot.
