Marcela Joglová ukončila maratonskou kariéru
O svém rozhodnutí už věděla rodačka z Klatov (*28. 7. 1987) nějakou dobu. Od prosince měla Marcela Joglová od lékařů nález, že její pravý kotník – před 17 lety natřikrát zlomený a nedávno znovu operovaný – není slučitelný s vrcholovým během. „Ještě jsem tomu dala šanci silovým tréninkem, rehabilitací. Ale neviděla jsem téměř žádné zlepšení, tak už jsem tušila, že to nepůjde,“ říkala na setkání s novináři den po pražském maratonu.
100% úsilí nestačí
„Neměla jsem ale sílu jít s tím ven,“ omlouvala Marcela své otálení. Až právě blížící se maraton v hlavním městě, kde předloni vyhrála mistrovství ČR, ji přiměl k akci. „Dost lidí se mě ptalo, kdy mě uvidí na závodech, tak mi přišlo fér jim to říct,“ vysvětlila svůj impuls k oznámení na Instagramu, které přišlo již před víkendem.
„RunCzech mi před dvěma lety způsobil ohromnou radost!“ napsala v něm Joglová. „Atmosféru, zážitek, fanoušky, to vše jsem opravdu moc potřebovala, a bylo to báječné. Od té doby se toho, i mimo běžecké a sportovní pole událo hodně a já si připadala jako na horské dráze. Vypadalo to na slušný návrat, který, než byl dotažen, vystřídal zase slušný pokles. Pak už stále dokola…“
„Neustupující, permanentní bolest, současně s výsledky MRI (magnetické rezonance) ukazují, že kotník není schopný nastoupit do vrcholového tréninku a pojmout takový objem,“ pokračuje její prohlášení. „Nemohla bych do přípravy dát 100 % potřebného. 100 % mého úsilí ale určitě ano. To já, když chci, umím, ale to nestačí! Bolesti bylo zkrátka moc a nedává to žádný smysl.“
Z hobíka po olympionika
Cesta Marcely Joglové na olympijské hry je unikátní. S atletikou začala ještě v mládežnickém věku. – první závody ve výsledkové databázi ČAS najdeme v klatovském dresu (skoro na den) před 20 lety a má doma dvě juniorská stříbra z MČR. Pak ale následovalo prakticky celé desetiletí atletické pauzy, nepočítáme-li například povinný sedmiboj na FTVS. Běhání v tu dobu nebylo prioritou, ale „hobby“ záležitostí. Pracovala v záchrance, na baru nebo hlídala děti. A také se potýkala s bulimií.
V roce 2018 už ale Joglová byla druhá Češka na pražském maratonu v solidním čase pod 2:50 a opravdový zlom nastal rok poté, kdy začátkem dubna 2019 v Rotterdamu zaběhla maraton za 2:36:53 a tím se kvalifikovala na mistrovství světa v témže roce. V Dauhá pak v náročném podnebí a se startem o půlnoci mimořádně uspěla dvacátým místem a mohla spřádat plány na olympijské hry.
Odklad her v Tokiu nabídl Marcele paradoxně šanci více se připravit, vstupní výkony na globální vrchol totiž výrazně zpřísnily. A nejen to, s nečekanou konkurencí v reprezentaci se ukázalo, že bez zlepšení o několik minut by v Sapporu, kam byl závod kvůli klimatickým podmínkám přeložen, nestartovala.
Zklamaná byla z výkonu na půlmaratonském mistrovství světa v Gdyni v říjnu 2020. První „olympijský“ pokus krátce nato ve Valencii po přestupu k trenérovi Janu Pernicovi navzdory velkému osobáku (2:31:29) nestačil. Výrazně lépe se jí vedlo v dubnu v nizozemském Enschede, kde se zároveň časem 2:28:16 vyšvihla na toho času třetí příčku historických tabulek (nyní je 5.). Olympijský závod nevyšel úplně podle představ, i když byla na 52. místě nejlepší z tria Češek.
Plán přes triatlon zpět k maratonu nevyšel
V sezóně 2022 vše směřovala k mistrovství Evropy. Předtím si zaběhla ještě vzpomínaný maraton v Praze. Získala na něm mistrovský titul, svůj druhý vedle půlmaratonského z roku 2020. Po Evropě v Mnichově, kde byla na 24. místě druhou Češkou těsně za Terezou Hrochovou, následovala operace kotníku. Přes triatlon, kde na kole a v plavání není tato část nohy tolik zatížená, se však chtěla vrátit k maratonu. Na to už ale nedošlo.
Kotník jí nedovolil usilovat o druhý olympijský start. „Jedna věc je nález, druhá věc je, jak ho doopravdy vnímáte. A bohužel tady se to docela sešlo,“ říká s tím, že jí bolavá noha činila potíže i v běžném životě. „Je mi 36 let. Chci, aby kotník ještě nějakou dobu fungoval, a ne vstávat každé ráno s bolestí. Pořád jezdím na kole, chodím plavat i si zaběhat, ale málo. Rozhodně ne 200 km týdně,“ popisovala omezení pro vytrvalostní atletiku.
Tady a teď. Na řadě jsou i jiné role
Přestože si myslela, že už je smířená, při hovoru s novináři se musela na chvíli zastavit, přemohly ji emoce. „Teprve teď si to uvědomuju, všechno mi zpětně dojíždí, jak jsem začínala běhat při práci brzo ráno, první závod běžela v děravých botách. Vážím si toho a vidím, že jsem dala někomu naději.“
Když má vypíchnout, čeho si v kariéře nejvíce cení, před splněným olympijským snem zmíní ještě mistrovství světa v Dauhá. „Katar je ve mně hodně hluboko zakořeněný, to byl opravdu silný zážitek,“ říká. „Celá cesta pro mě byla nádherná. Vnímám, jak se nabalovala energie, skrze lidi, kteří mi fandili. To bylo moc hezké.“
Kam povedou její další kroky? „Je mi 36,“ zopakuje, „na řadě jsou i jiné role. Kristiina (Mäki) předvedla, že hormony dokážou hodně,“ připomněla mílařku, která běžela finále olympiády pár měsíců po narození syna. „Třeba se ještě nějaké dveře otevřou, ale ne maratonské. Běhám pořád, i když jenom do 10 km. Potřebuju čerstvý vzduch a samotný pohyb mám ráda.“
Pracovně nechává vše otevřené. „Poprvé v životě jsem teď a tady a nepřemýšlím, co bude. Vím, že budu dělat kempy, protože je to pestré. Když jsem trénovala, hodně jsem se soustředila na sebe, a tohle bylo něco navíc. Teď mám více prostor lidi vnímat, více se jim věnovat. Půjdu tímhle směrem a co bude dalšího, to se uvidí,“ uzavírá.