Martínková ladila formu v Bogotě

Už dávno jsou pryč doby, kdy všichni čeští atleti jezdili na tréninkové kempy do lety prověřených středisek. Naši reprezentanti stále častěji hledají nové destinace pro přípravu směrem k halové či letní sezoně. Podobnou cestu zvolila i chodkyně Eliška Martínková, která se nedávno vrátila z šestitýdenního soustředění v kolumbijské Bogotě. Novou zkušenost má za sebou díky nadstandardním vztahům s reprezentanty a trenéry této chodecké velmoci.

„Kolumbijští chodci sehráli klíčovou roli v našem rozhodnutí zkusit soustředění v nové destinaci. Moje trenérka Kačka Čermáková je v pravidelném kontaktu s jejich koučem a zároveň jejich skupina byla předešlé dva roky na tréninkových kempech u nás v Česku. Věděly jsme tedy, že nám tam se vším pomůžou a budu mít vždy s kým trénovat. Dalším zásadním důvodem byla vysoká nadmořská výška 2600 metrů nad mořem. Přitom ale v Bogotě panuje teplé klima, což je ideální kombinace,“ zdůvodňuje rozhodnutí, proč s trenérkou zvolily tuto jihoamerickou zkušenost.

Samotné podmínky pro trénink si pak nemůže vynachválit a přiznává, že ještě předčily jejich očekávání. „Hned po příjezdu jsme byly mile překvapeny. Shodly jsme se, že mimo La Santu (ostrov Lanzarote) se jedná o destinaci s nejlepším sportovním zázemím na jednom místě, které jsme kdy zažily. Bonusem pak byla vysoká nadmořská výška, velká tréninková skupina v čele s mistrem světa z roku 2017 Eiderem Arévalem," popisuje.

„Bydlely jsme v komplexu, ve kterém se nacházela velmi dobře vybavená posilovna, pětadvacetimetrový bazén, kilometrový asfaltový okruh, fotbalové hřiště a regenerace. Kilometr od nás byl sportovní komplex s dvěma atletickými stadiony, bazény, další posilovnou, pětikilometrovým asfaltovým okruhem a krásným parkem, kde byl čtyřkilometrový tartanový okruh. Vše je navíc skvěle udržované. Je skvělé, když máte vše na jednom místě a netrávíte zbytečně moc času s přejezdy,“ pochvaluje si.

Eliška tak odlétala z Kolumbie s pocitem dobře odvedené práce a nemohla si vynachválit také pověstnou jihoamerickou pohostinnost. „Dojmy ze soustředění jsou jedině pozitivní. Až se nám pomalu nechtělo vracet zpátky domů. Hodně tomu nahrával i místní životní styl a mentalita lidí. To nám přidávalo na ještě větší pohodě. Když k tomu přičtu krásné prostředí a kvalitní práce, kterou věřím, že jsme odvedly, jsem opravdu nadšená. Důležité taky bylo, že jsme v Kolumbii strávili šest týdnů. Po dvou týdnech aklimatizace jsme najely do těžkých tréninků a postupně jsem se dostávala i na tempa, která chodím u nás v Čechách,“ popsala průběh tréninkového procesu v Bogotě.

Sedmou ženu chodecké dvacítky z mistrovství Evropy v Mnichově mohla těšit i společnost další reprezentantky Julie-Anny Lily Bell, která se sice věnuje delším běžeckým distancím, ale i tak se oběma závodnicím podařilo některé tréninky absolvovat společně. „Lišily se nám v podstatě jen tréninky, které jsem já chodila a Lily běhala. Jinak jsme měly takové ty doplňkové činnosti na podobné bázi, jelikož máme obecně velmi podobně stavěné tréninky. Chodily jsme spolu tedy plavat, klusat nebo do posilovny. Během aklimatizace mi dokonce odtáhla i nějaké úseky. Zde se zapojila i trenérka. Obě tedy běžely a já šla,“ říká s úsměvem. „To pro mě bylo ze začátku hodně důležité. Sice jsem měla slušný objem, ale po příletu jsem ještě nebyla v takových tempech, abych se mohla napojit na kolumbijské chodce,“ oceňuje pomoc, které se jí dostalo ze strany Lily i trenérky Kateřiny Čermákové.

Zároveň vyvrací všeobecně prezentovanou „skutečnost“, že v Kolumbii číhá na každém kroku nebezpečí a cizinci se pravidelně nacházejí v bezprostředním nebezpečí. „Místní chodci nám samozřejmě říkali, že nás budou doprovázet, abychom nechodily nikde jako tři samotné holky, ale nikde jsme neměly sebemenší problém, ač bylo na první pohled znatelné, že jsme cizinky. Občas na nás někdo pokřikoval, že si nás chce vzít a podobně, ale nikdy to nebylo nic na hraně," zdůrazňuje.

"Samozřejmě je vhodně nejít nějakým problémům naproti. Kolumbijci mají takovou větu „no dar papaya“, což se dá přeložit jako neprovokuj a opravdu, asi kdyby někdo šel po ulici v nějaké chudinské čtvrti a mával tam iphonem, tak je velká šance, že o něj přijde. My se ale všude procházely v poklidu a městem projížděly i na kolech. Obecně děláme přes rok hodně vytrvalosti na kolech a tady tomu nebylo jinak, tedy s tím rozdílem, že Kolumbie je cyklistická země, takže jsme potkávaly hodně dalších cyklistů,“ vyvrací přehnané obavy.

Jak sama přiznává, do Kolumbie by se ráda vrátila. „Jsem plná pozitivních dojmů. Za mě to bylo mé nejlepší soustředění ve všech ohledech a doufám, že se do Bogoty brzy opět podíváme. Hlavně věřím, že zúročím, co jsem tam natrénovala,“ uzavírá své hodnocení vydařeného kempu.

Po návratu však nemá příliš času na odpočinek. Chodecká sezóna už se nezadržitelně blíží. „Mám dva týdny do mezinárodního mítinku v Dudincích, kde půjdu dvacítku a ráda bych tam splnila limit pro start na mistrovství Evropy do 23 let. Snad zajdu co nejlepší čas. Poté mě čekají ještě dvě extraligová kola a v květnu mistrovství Evropy chodeckých týmů v Poděbradech, před kterým bychom ještě chtěly odjet na přípravu do italského Melaga,“ sděluje své nejbližší plány.