Medaile jsou doma

Čtyři cenné kovy, čtyři příběhy
Petr Svoboda čekal na medailový úspěch od předešlého HME a bylo z toho zlato. Jaroslav Bába (nepočítáme-li ME do 23 let) musel držet půst už dokonce téměř sedm let od olympiády v Aténách a jeho stříbro se za neporazitelným Uchovem velmi blíží zlatu.
Titul šampionky po roční specializaci na čtvrtku znamenal senzaci i pro samotnou Denisu Rosolovou. To Roman Šebrle má o své disciplíně jasno již léta, a svým bronzem ukázal, že je potřeba s ním přes pokračující věk i nadále počítat.
Něco však mají jejich úspěchy společné: ze svých výkonů (v Šebrleho případě zejména po doběhu kilometru) si toho moc nepamatují a příliš dlouho svůj úspěch nebudou moct slavit. Od atletiky si odpočinou týden, dva.

Medailisté, zleva Šebrle, Svoboda, Rosolová, Bába - foto: J. Čech

Čtvrtkařka Denisa Rosolová si životní medaili vychutnala až druhý den. „Závod si ani moc nepamatuju, jak to vlastně bylo, si vybavuju až zpětně z videa, které jsem viděla několikrát. Ani oslavy bezprostředně po doběhu jsem si moc neužila, protože zrovna v tu dobu skočil Lavillenie 603 cm a celá hala bouřila s ním. Aspoň jsem si ale plácla s českými fanoušky. Ten večer jsem si dala na oslavu jenom dvě sklenky, víc jsem si to užila druhý den na atletické párty v Disneylandu, kde jsme byli asi do půl druhé do rána,“ povídala svěřenkyně Martiny Blažkové.

Rozporuplné pocity v ní vyvolaly reakce poražených soupeřek, zážitek z „bedny“ jí to však nezkazilo. „Z Rusek mi gratulovala jen bronzová Zadorinová, Krasnomovecová vůbec, ani na vyhlášení. Na stupních vítězů to ale bylo nádherné, i když jsem se nakonec udržela a nebrečela. A gratulací jsem dostala děsně moc, úplně mi zahltily mail,“ poděkovala Rosolová a vyjádřila přání do budoucna: „Věřím, že mě úspěch nakopne, stejně jako to udělal dálkařský bronz z HME v Birminghamu. Teď se ale těším, že chvíli nebudu dělat nic,“ přiznala.

Překážkář Petr Svoboda si v podobném duchu přeje, aby jej titul šampiona posunul dál. „Čekal jsem na velkou medaili hrozně dlouho. Doufám, že na další akci půjdu s psychickou pohodou, že se dá vyhrát. V Paříži jsem si dokázal vsugerovat, že je to obyčejný závod, ve finále jsem byl nervózní až těsně před startem,“ vysvětlil svěřenec svého jmenovce Luďka Svobody a přiblížil, jak se vyrovnával s povrchem: „Je pravda, že jsem měl štěstí, že jsem to ukočíroval, každá technická chyba by se tam trestala nedoběhnutím. Po chybě na první překážce mi blikla Barcelona, pak se to ve mně nastartovalo a byl jsem v cíli, víc si nepamatuju,“ přiznal a vyjádřil se i k vyšlápnutí před cílem. „Stalo se mi to po dlouhé době, naopak si pamatuju jiný závod, kdy jsem byl ve své dráze a dostal jsem loktem do obličeje. Z diskvalifikace jsem strach neměl.“

Oslavy vítězství si Svoboda teprve plánuje. „Zatím skoro žádná, dal jsem si maximálně dvě piva a ani jsem nemohl usnout. Pak jsem včera seděl s pár atlety v hotelovém baru, to hlavní mě čeká doma, kde si to určitě vychutnám. Budu oslavovat bujaře, objíždět skupinky, rodinu, kamarády.“ Medaile stylizovaná do „Eiffelovky“ se mu líbí, ale říká: „Mně je jedno jaký má tvar, hlavně že má tu správnou barvu. Určitě si pro ni najdu v baráku nějaké frekventované místo,“ pokyvuje a jen lituje, že pauza před přípravou na léto potrvá jen čtrnáct dní. „Svět je trochu někde jinde, máme pořád na čem pracovat. Vyhrát „Evropu“, je úžasné, ale ve světě to nic moc neznamená. Mám motivaci se dostat na MS do finále, ale 13.10 už může znamenat medailový stupínek nebo blízko nejlepší trojce,“ poodhalil své cíle pro hlavní část sezony.

Výškař Jaroslav Bába si pochvaloval, jak se mu podařilo na halový vrchol vyladit, poslouchal prý totiž svého kouče Jana Janků „konečně“ na slovo. „Forma mi šla nahoru před mistrovstvím Evropy a musím smeknout před trenérem, jak naplánoval trénink na jedničku. Je pravda, že jsem mu do toho teď vůbec nekecal, i když jsem měl někdy nutkání. Teď jsem mu stoprocentně důvěřoval, a vyplatilo se to.“ V přípravě mu šla k duhu i spolupráce s obdobně výkonnostně vybaveným Slovákem Horákem. „Určitě jsme spolu udělali spoustu práce. Lépe se to ve dvou táhne, v tréninku je to dobré na psychiku.“

Pro výškaře je povrch zásadní veličinou, pro Bábu byl trochu záhadou. „Trvalo mi, než jsem si na něj zvyknul, na takovém jsem dlouho neskákal. Bylo to zvláštní, ale když to člověk chytnul, tak to šlo. Na odraze jsem to jakoby necítil, ale stejně to kopalo. V kvalifikaci jsem si na to stěžoval, a i když jsem šel čistě, necítil jsem se tak dobře, jako třeba na republice nebo na Zličíně,“ říkal a zkusil si vybavit jen těsně nezdařený pokus na 236. „Já si to ani moc nepamatuju, byla to taková euforie… Ale vím, že laťka spadla jenom lehce.“ Pro Bábu jako jediného medailistu ještě sezona neskončila, čeká jej o víkendu moravský „dvojboj“. „Jsou to společenské akce, ale jedu tam i něco zaskákat. Nechci to úplně podcenit, aby nepřijel Roman Novotný a neporazil mě,“ vtipkoval a vážněji dodal. „V Čejkovicích si nějaké to vínko dám, ale nesmím to přehnat, na druhý den je Valmez, ono se blbě skáče, když bolí hlava. Hlavní oslavy budou tam, přijede hodně kamarádů a známých.“

Roman Šebrle se projevil jako zkušený matador nejen na dráze v hale Bercy. Zatímco ostatní po příletu teprve horečně lovili své cenné kovy z batožin, osmnáctinásobný  medailista z velkých akcí už dávno se svým bronzem pózoval ve VIP salonku určeném pro setkání s médii. "Jako byste tady  byli poprvý," vtipně glosoval na adresu mladších kolegů. 
Svoji medaili získal z nich jako poslední v neděli, a jak se sám přiznal, z náročného závěru sedmiboje zatím neoklepal. „Ještě jsem se z toho úplně zdravotně nedostal, sedly na mě nějaké žaludeční problémy. Bez nich bych myslím byl už ready a schopen fungovat úplně normálně. Proto jsem ani moc neslavil,“ přiznal svěřenec Dalibora Kupky, který tak nemohl splnit svůj slib po závodě, že „ovládne Disneyland“. I pro Šebrleho byla medaile překvapením, prý šanci na ni v soutěži ani nepocítil. „Závod se lámal jednak ve výšce, kde jsem cítil životní formu, ale laťku jsem si hloupě skopl nohou. A pak v tyči, kde jsem chtěl dát pět metrů. Věděl jsem totiž, že soupeři předvedou hodně. U kilometru jsem si pak myslel, že nemám šanci náskok proti o tolik mladšímu soupeři udržet. Ale samozřejmě jsem to musel zkusit,“ přiblížil své rozpoložení.

Nakonec to, jak všichni víme, vyšlo. „Na Sintnicolaasovi bylo vidět, jak je zklamaný. A já se mu nedivím, čtvrté místo je fakt blbé. Navíc o takový kousek,“ říkal Šebrle s tím, že Holanďan má na rozdíl od něj vše před sebou. A bronzový medailista také vysvětloval své zlepšené sprinty, nejrychlejší po letech. „Asi v tom hrálo víc věcí. Jednou bylo, že jsem byl celý leden v teple, pak že jsem také víc odpočíval než dřív a možná roli sehrála i taková maličkost, že byla v Paříži na rozcvičení rovinka jenom 40 metrů. Já přitom býval zvyklý na podstatně delší. Třeba se ještě na stará kolena naučím rozcvičovat,“ usmíval se 36letý matador.

Michal Procházka, Adam Pražák