Medaile z Curychu už jsou doma
Curyšské zlato má pro oštěpařku Barboru Špotákovou velkou cenu hned z několika důvodů. Jednak jeho získání nebylo vůbec snadnou záležitostí a musela pro něj zmobilizovat všechnu sílu a schopnosti, kterými v danou chvíli oplývala. Jednak jde o poslední článek, který chyběl do její skvostné sbírky úspěchů, jež se vyjma mateřské přestávky pravidelně rozrůstá od Göteborgu 2006. A také to byla pro 33letou atletku dost možná poslední šance usednout na kontinentální trůn, neboť za dva roky se pravděpodobně vše podřídí olympijskému startu. „Jsem ráda, že se zúročilo to ranní vstávání a překonávání únavy, kdy bych si nejraději šla lehnout a místo toho jsem mířila na trénink,“ prohlásila Špotáková, maminka ročního syna Janka. „Že se mi podařilo vše zkompletovat, to je až skoro neuvěřitelné, ale dochází mi to spíš až zpětně. Předtím jsem na to tolik nemyslela, což je asi dobře. Když se člověk k něčemu moc upíná, tak to dost často nevyjde,“ bilancovala svěřenkyně Jana Železného se zlatou medailí na krku. „Je jedna z nejhezčích, co jsem dostala. Nemá ten úplně klasický kulatý tvar, který normálně preferuji, ale je zajímavá. A taky poctivá. Navíc je na ní vyrytý i výkon, což je dobře, protože já už si ho pak většinou nepamatuji,“ smála se čerstvá šampionka, jež bude v konci sezony hájit svou neporazitelnost od návratu po mateřské přestávce na mítincích Diamantové ligy a později i na Kontinentálním poháru, kam bude nominována za tým Evropy.
To samé v bledě modrém čeká i jejího kolegu ze skupiny a stříbrného medailistu z Curychu, Vítězslava Veselého. „Obhájit celkové vítězství v Diamantové ligy bych samozřejmě rád, protože ta šance se už mockrát naskytnout nemusí. Teď si ale předně potřebuji odpočinout a načerpat nějaké síly,“ prohlásil Veselý, který podobně jako Špotáková musel k zisku medaile těžce zabojovat. Jeho protivníky přitom nebyli jen silní finští soupeři, ale také krátký rozběh, nezvyklý povrch a delší tréninkový výpadek ze zdravotních důvodů, kvůli kterému nebyl zcela sladěn s technikou. Svým způsobem se tak opakovala situace z loňského MS v Moskvě, kde dosáhl na zlato, ač jej výrazně omezovalo bolavé koleno. „Tehdy to bylo opravdu extrémní. Ale takový je oštěp. Málokdy se vám poštěstí, že jste na vrchol sezony absolutně fit. O to víc si pak toho úspěchu vážíte,“ řekl 31letý rodák z Hodonína. Stříbrná medaile tak pro něj má bez velkého přehánění cenu zlata. „Vážně. Kdybych získal titul, neradoval bych se o moc víc,“ ujišťoval Veselý.
To tyčkař Jan Kudlička se nad hodnotou své medaile zamýšlel
více. „Ze začátku mě docela mrzelo, že
jsem nezískal stříbro, protože jsem na něj myslím měl, ale teď jsem rád i za
ten bronz. Tak úplně mě totiž neuspokojil a dává mi motivaci být lepším. Také
získat během roku dvě medaile z vrcholných akcí, to se tolika lidem
nepoštěstí. Když to tak půjde a každý rok se o stupínek zlepším, nebudu se
vůbec zlobit,“ nechal se slyšet 26letý svěřenec Boleslava Patery. I na něj
čekají v brzké době závody, na rozdíl od minulosti si však směrem k nim
neklade výkonnostní nároky. „Dřív jsem třeba
říkal, že chci ještě zdolat český rekord, ale teď je mojí prioritou zůstat
zdravý, abych mohl bez problémů a naplno začít na podzim s přípravou na
další sezonu. To ale neznamená, že bych nemohl skočit vysoko a zužitkovat tak
formu, kterou mám,“ řekl Kudlička.
A neupletl si svými úspěchy na sebe tak trochu bič? Vždyť v následující
halové sezoně je halové mistrovství Evropy v Praze a od něj se bude čekat
prodloužení medailové šňůry. „Člověk si
nesmí tlak připouštět a nechat se jím svázat. Je potřeba vzít si z podpory
to dobré a závod si užít,“ ví Kudlička.
Dosti odlišný program v příštích týdnech bude mít nejmladší
z medailistů, juniorská mistryně světa Anežka Drahotová. Bronzovou z chodecké
dvacítky čeká ještě začátkem září běžecká Grand Prix v Praze, následně
mistrovství světa vrchařů a také světový šampionát v cyklistice. „Teď ale budu mít pár dnů volna, což jsem
moc ráda. Pojedu domů, za rodiči, ségrou, moc se na to těším,“ vyznala se 19letá
svěřenkyně Iva Pitáka.
Evropský šampionát v Curychu byl pro ni zážitkem.
Atmosférou, tím, že mohla fandit ostatním, ale i závodem samotným. Dokázala
totiž uspět, přestože se vyvíjel jinak, než by pro ni bylo optimální. „Když jsem viděla, jak se v první půlce
jde pomalu, rozhodně jsem z toho nebyla nadšená. Bylo mi jasné, že se pak
hrozně moc zrychlí a já nevěděla, jak to zvládnu. Ale ukázalo se, že toho
schopná jsem, snad jsem si i z toho něco odnesla, protože takhle se na
velkých akcích závodí většinou,“ doufá velká naděje českého vytrvaleckého sportu.
„Všem bych chtěl velice pogratulovat za vynikající výsledek a doufám, že se na březnovém HME podaří počet medailí ještě navýšit, třeba i na dvojnásobek,“ prohlásil tváří v tvář atletům ministr školství Marcel Chládek, sám bývalý atlet, který přišel výpravu přivítat.