Menneův nástupce i pokořitel

V červnu 2018 se v Madridu stal Filippo Tortu prvním italským sprinterem, který prolomil hranici deseti sekund, když zaběhl 9.99 a prohrál pouze s Bingtianem Su, jenž tehdy vyrovnal asijský rekord 9.91. Tortu překonal 39 let starý národní rekord legendárního Pietra Menney a stal se nejmladším evropským sprinterem, který kdy pokořil hranici deseti vteřin. „Nemohu slovy vyjádřit, co jsem cítil v momentu, kdy jsem překonal Menneúv rekord. Od dětství bylo mým snem tuto metu překonat. Myslím, že Pietro je stále největším italským sprinterem všech dob. Jsem šťastný za úspěch, kterého se mi podařilo dosáhnout, ale on přepsal historii italské atletiky,“ vysekl poklonu svému předchůdci.  

Jeho výkon však nepřišel jako blesk z čistého nebe. O měsíc dříve zaběhl na Memoriálu Giulia Ottolia v Savoně čas 10.03, když v těsném souboji porazil svého kamaráda Lamonta Marcela Jacobse (10.08). Bylo to poprvé v historii, kdy běželi dva italští sprinteři v jednom závodě pod 10.10.

Následně o sobě dal výrazně vědět také na domácím mítinku Diamantové ligy v Římě, kde na stovce dosprintoval třetí v čase 10.04 za Ronnie Bakerem a Jimmy Vicautem. Naopak za sebou nechal sprintery s osobními rekordy pod deset vteřin Christiana Colemana, Akani Simbineho a Mika Rodgerse. „Nemohl jsem uvěřit, že se mi podařilo porazit Colemana a další hvězdy. Byl to jedinečný závod. Na olympijském stadionu jsem cítil jedinečnou kouzelnou atmosféru. Cítil jsem obrovskou podporu publika,“ vzpomíná.  

Jeho časy ho favorizovaly i na srpnovém mistrovství Evropy v Berlíně, kam odcestoval jako jedna z hlavních italských nadějí na cenný kov. V nejkvalitnějším evropském finále historie však doběhl pátý v čase 10.08. Jednalo se o jeho čtvrtý nejrychlejší čas kariéry, se kterým by byl na předchozích 22 z 23 mistrovství Evropy vždy na stupních vítězů. „Těsně po doběhu jsem byl zklamaný, protože se jednalo o můj nejdůležitější závod roku. O několik hodin později jsem to ale přehodnotil a uvědomil si, že jsem běžel dobrý závod a nebylo na co si stěžovat,“ uznává s odstupem času.

Sprint má v krvi

Filippo byl k rychlým časům přímo předurčen. Lásku k atletice zdědil po svém otci a trenérovi v jedné osobě Salvinovi, který uměl v mládí stovku za 10.6, ale následně dal přednost studiu práv. Podobně na tom byl i Fillipův dědeček Giacomo, jenž měl osobní rekord 10.8, ale poté přesedlal na právnickou kariéru. Také starší bratr Giacomo byl velmi solidním sprinterem. V roce 2011 skončil sedmý na mistrovství Evropy juniorů. Byl to právě on, kdo předpověděl potenciál svého mladšího sourozence Filippa, který zvítězil hned při svém prvním atletickém závodě v Miláně, kde zaběhl šedesátku 7.70.

Že je Filippo chloubou rodiny, potvrzuje i otec Salvino. „Naprosto jsem si užil závod v Madridu, kde Filippo zaběhl národní rekord. Byl to nejlepší den v mém životě. Snil jsem o tomto okamžiku od momentu, kdy můj syn začal závodit. V tréninku se snažíme o uvolněný přístup s úsměvem na tváři. Atletický talent byl vždy důležitou součástí naší rodiny. Když jsem poznal svou manželku Paolu, tak jsem ji nechal běžet padesátku, abych zjistil, zda má talent na sprinty,“ dodává.

První mezinárodní úspěch mohl přijít již na olympijských hrách mládeže v Nankingu 2014, kde Filippo patřil k hlavním favoritům závodu na 200 metrů. V rozběhu ovšem finišoval tak usilovně, že v cíli upadl a zlomil si obě ruce.

V sezóně 2016 však již úspěšně reprezentoval svou zemi na mládežnické i dospělé úrovni. Při premiérové účasti na evropském šampionátu, jehož hostitelem byl nizozemský Amsterdam, dokázal postoupit do semifinále, ve kterém si vylepšil tehdejší osobák na 10.19. Finálová účast mu jen těsně unikla. Svého prvního velkého cenného kovu se pak dočkal o dva týdny později, když si na juniorském mistrovství světa v Bydhošti dosprintoval pro stříbrnou medaili za vítězným Američanem Noahem Lylesem.

O motivaci měl postaráno také o rok později. Mistrovství Evropy juniorů se totiž konalo v italském Grossetu. Filippo byl hlavní domácí nadějí za zisk zlaté medaile a tato očekávání stoprocentně naplnil, když ve finále jasně dominoval a v silném protivětru si doběhl pro titul juniorského evropského šampiona. O dva týdny později se zúčastnil svého prvního mistrovství světa mezi dospělými. Tentokrát zvolil pro svůj start dvoustovku a stejně jako v Amsterdamu se jeho cesta zastavila v semifinále.

Smělé, nikoli nereálné cíle

Velmi dobře zahájil také rok 2019, když si v Anconě výkonem 6.58 posunul hodnotu kariérního maxima na halové šedesátce a vylepšil tak italský národní rekord kategorie do 22 let. „Při svém startu v Anconě jsem v posledních třiceti metrech cítil, jak letím, což mi dodalo hodně sebevědomí do letní sezóny,“ uvádí.

Cíle pro sezónu pod otevřeným nebem má jasně stanovené. Prvním vrcholem pro něj bude štafetové mistrovství světa v japonské Jokohamě, kde by se rád s italskou sestavou kvalifikoval na říjnový světový šampionát v katarském Dauhá. „Usilovně pracujeme na tom, abychom tohoto cíle dosáhli a navázali tak na bohatou italskou štafetovou historii,“ nechal se slyšet. Má však také nemalé individuální ambice. „V roce 2019 jsem si stanovil za cíl opětovné pokoření desetivteřinové hranice na stovce a rád bych také častěji běhal dvoustovku. Obě vzdálenosti chci běžet i na mistrovství světa v Dauhá, kde toužím po finálovém postupu,“ svěřil se.

Závěrečnou přípravu absolvuje na ostrově Tenerife po boku skvělých britských sprinterů Zharnela Hughese a Reece Prescoda, kteří vybojovali na loňském evropském šampionátu zlato a stříbro.

Prvním individuálním startem této letní sezóny pro něj bude 29. května tradičně mítink v italské Savoně. O týden později se představí na mítinku Diamantové ligy v Římě, kde poběží dvoustovku. Bude jistě zajímavé sledovat, zda se mu podaří stanovené cíle splnit.