Mužíkův rekord vstupuje do 3. dekády

Jirko, na jaký moment
své kariéry vzpomínáte nejraději?
Těžko vybrat jeden jediný moment. Naštěstí jsem měl to štěstí, že jsem se
pohyboval ve vrcholné atletice deset let, procestoval celý svět a byl na všech
velkých mezinárodních akcích. Prostě jsem mohl dělat to, co jsem miloval a
živil se tím. Kdybych musel ale opravdu vybrat jeden moment, tak by to bylo
mistrovství světa v Aténách 1997, kam jsem jel na zkušenou a nakonec
postoupil mezi osm nejrychlejších překážkářů na světě. Vzápětí mě ovšem napadá
dalších minimálně deset momentů, na které si rád vzpomenu i dnes. Celá moje
kariéra byla jedním velkým super momentem.
Který okamžik pro vás
byl naopak největším zklamáním?
Snažím se, abych si uchoval ty hezké vzpomínky, ale samozřejmě mě hodně
mrzí zranění, které pro znamenalo konečnou ve vrcholovém sportu. V době,
kdy jsem čekal, že přijde doba mých největších úspěchů a medailí, jsem se těžce
zranil a vše bylo pryč. Místo závodů jsem absolvoval tři operace kolena,
rehabilitace a pokus o návrat. Najednou mě poráželi soupeři, kterým jsem
předtím utíkal o padesát metrů. Naštěstí jsem věděl důvod, proč tomu tak je,
což mi pomáhalo se s tím lépe vyrovnat. Doufal jsem, že jakmile mi zdraví
dovolí trénovat na 80 procent, zase budu rychlý, bohužel nedovolilo. Asi to tak
mělo být a musel jsem si projít i touto fází. Jako pro trenéra, je to pro mě
dobře, že jsem poznal i tuto část sportovního života.
Když se ohlédnete
zpět, je něco, co byste v průběhu své kariéry udělal jinak?
To je těžká otázka. Po bitvě bývá každý generál. Teď mám samozřejmě víc
zkušeností, než jsem měl ve svých nejlepších letech. Asi by mě lákalo, kdybych
zkusil jít trénovat do zahraničí a třeba by můj osobní rekord začínal 47……
Bude to 21 let, kdy
jste zaběhl národní rekord na 400 metrů překážek. Vidíte u nás momentálně
nějakého překážkáře, který má potenciál, aby se stal vaším nástupcem?
Ten čas strašně letí. Je až neuvěřitelné, jaká je to doba a přitom mi
přijde, jako by se to stalo před půl rokem, kdy jsem přišel na Duklu k trenéru
Priščákovi jako nadějný dálkař a trojskokan. Když si pak vezmu, jak se vše
rozjelo a kam až se mi podařilo na dlouhých překážkách dostat. Měl jsem kolem
sebe několik špičkových překážkářů, jako byli Štěpán Tesařík a Honza
Poděbradský, se kterými jsem trénoval. Dnes by tihle dva byli neochvějnými
vládci nad překážkami u nás. Myslím, že pro současnou generaci českých
překážkářů by byl úspěch, kdyby v naší době postoupili do finále na
mistrovství republiky. Dlouhé překážky jsou strašně těžkou disciplínou. Je k ní
potřeba téměř vše. Musíte mít rychlost, vytrvalost, sílu, odrazové schopnosti,
techniku a hlavně rytmus. Byl bych rád, kdyby se někomu z kluků podařilo
všechny tyto atributy skloubit dohromady a některý z nich se stal druhým
Čechem, kterému se podařilo běžet pod 49 vteřin. Zatím bojují s metou padesáti
vteřin. Pokud chcete uspět v mezinárodní úrovni, musíte běhat stabilně
kolem devětačtyřiceti vteřin. Větší perspektivu momentálně vidím mezi děvčaty.
Když se podíváme do
světa, historické světové maximum Američana Kevina Younga 46.78 je již
z roku 1992 a v posledních letech mají nejlepší překážkáři problém
prolomit i hranici osmačtyřiceti vteřin. Čím si vysvětlujete určitý „úpadek“
v této disciplíně?
Těžko říct, ale myslím, že každá disciplína má své lepší a horší dekády. Já
měl trošku smůlu, že jsem zrovna narazil na tu dobrou. Na druhou stranu jsem měl
to štěstí, že jsem mohl závodit opravdu s těmi nejlepšími překážkáři
historie, což pro mě hodně znamená. Skalp světového rekordmana nemá každý.
Čím pro vás byl Kevin
Young výjimečný?
Kevin měřil 199 centimetrů a měl nesmírně dlouhé nohy. Nikdy jsem u nikoho
neviděl tak extrémně dlouhé nohy v poměru ke zbytku těla. K tomu přidal
všechny další důležité zmiňované parametry pro dlouhého překážkáře. Jeho
světový rekord bude hodně těžko překonatelný.
Koho jste
v průběhu své kariéry považoval za největšího rivala?
Za těch deset let jsem měl strašně moc soupeřů. Patří mezi ně například
Kevin Young, Samuel Matete, Stephane Diagana, Felix Sanchez nebo Angelo Taylor.
Čemu se momentálně
věnujete?
Mám toho strašně moc. Rád se nadále pohybuji kolem sportu. Mám i projekt na
atletické kruhové a kondiční tréninky. Pořádám sportovní kempy pro děti,
dospělé, amatéry i profesionály.
Jak se vám
v hlavě zrodila myšlenka kempů?
Sám jsem vždy rád jezdil na kempy. Člověk tam může vypnout a věnovat se
pouze sportování a regeneraci. Tuto filozofii se snažím dodržovat i na svých
kempech
Úzce jste spolupracoval
nebo ještě spolupracujete se zápasníky MMA, Jak to vzniklo?
Těch sportovních odvětví, která mi prochází pod rukama je strašně moc. Ať
už se jedná o házenou, rugby, fotbal, tenis, hokejbal či bojové sporty.
Atletika je důležitou součástí většiny sportů a pomáhá s rozvojem fyzičky,
dynamiky a rychlosti. Dvojnásob to platí u bojových sportů a naši zápasníci to
ví. Proto s nimi spolupracuji.
Váš syn Matias se dal
na dráhu fotbalisty. Nemrzí vás trochu, že si nevybral atletiku?
Jsem rád, že moje děti sportují a budu je podporovat v tom, co je
baví. Matias se zbláznil do fotbalu. Mám výhodu, že mu mohu pomáhat v těch
atletických složkách tréninku. Dnešní fotbal je hodně o rychlosti. Dcera
Vanesska chodí na gymnastiku a po atletické stránce je také moc šikovná. Prý
vyhraje olympiádu ve skoku o tyči.