Nováčci v síni slávy - díl 1.

Harrison Dillard (USA)

Na začátku jeho kariéry stál zážitek setkání s hvězdou. Jako 13letý byl totiž svědkem, jak v jeho rodném Clevelandu přebírá cenu za své úspěchy v roce 1936 legendární Jesse Owens. I jemu byly dány do vínku rychlé nohy, navrch ještě obratnost při překonávání překážek. Nad nimi v roce 1948 neprohrál 82 závodů v řadě, nicméně ten klíčový, na americké kvalifikaci, mu totálně nevyšel a přišel tak o možnost startovat v této disciplíně na OH. Do Londýna však přesto odcestoval, aby nastoupil alespoň do své slabší disciplíny, hladké stovky, a senzačně zvítězil, když časem 10,3 vyrovnal tehdejší olympijský rekord.

O čtyři roky později už kraloval na „své“ stodesítce, přičemž vylepšil statistiky soutěže výkonem 13,7. Krom toho bral stejně jako na minulých hrách zlato s kolegy ze sprinterské štafety. Za svou kariéru překonal tři světová maxima (120 y př. a 220 y př. na rovné trati), dále zaběhl celkem 15 tehdy nejlepších výkonů v hale, a to na tratích 50 a 60 y př.

Marjorie Jacksonová (Austrálie)

Stala se první Australankou historie, která překonala světový rekord a taktéž první ženou své země, jež dokázala vybojovat olympijské zlato. Její kometa přitom začala stoupat, když bylo Marjorie teprve 17 - v roce 1949 senzačně třikrát porazila Fanny Blankersovou na jejím australském turné. Hned rok nato časem 10,8 vyrovnala i světové maximum legendární Holanďanky na 100 yardů, byl to první z 13 světových rekordů, které za kariéru vytvořila.V roce 1950 se již jako rekordmanka na 100yardovém sprintu osamostatnila a v březnu 1952 nadchla svět svým dalším zlepšením, a to už na 10,4. Tentýž rok hladce vyhrála hned dvě zlaté medaile na OH, přičemž v semifinále dvoustovky časem 23,4 pokořila 17 let platný rekord.

Za její úspěchy se jí dostalo té cti, že byla jednou z osmi celebrit, které v roce 2000 při olympiádě v Sydney nesly olympijskou vlajkou. Prosadila se rovněž v politice – mezi lety 2001 a 2007 byla guvernérkou Jižní Austrálie.

Hannes Kolehmainen (Finsko)

Juho Pietari ‘Hannes’ Kolehmainen se zapsal do historii mj. tím, že jako první  v historii pokořil v běhu na 5000 m hranici 15 minut. Stalo se tak na olympijských hrách v roce 1912, když po památném souboji s Francouzem Bouinem dosáhl času 14:36.6. V tu dobu byl již dva dny šampionem na dvojnásobné trati, další triumf přišel následně, jakmile vyhrál i závod v přespolním běhu o délce cca 12 km.  

Krátce po těchto úspěších se první z řady skandinávských vytrvalců, pro něž se vžilo označení Létající Finové, přesunul do New Yorku. Zde se pokoušel prosadit jako kameník a také dále závodně běhal. Po První světové válce se vydal na olympiádu do Antwerp a v tehdy nejlepším čase historie vyhrál tamní maraton.  Ještě v roce 1920 pokořil při návštěvě své domoviny světové maximum na 25000 m bezmála o deset vteřin, když v Tampere běžel čas 1:26:29.6. Poslední z jeho šesti oficiálních světových rekordů přišel v roce 1922, opět ve Finsku běžel tehdy 30000 m za 1:47:13.4.

Po ukončení kariéry se Hannes vrátil zpět do Finska, kde v roce 1966 také zemřel. Bylo mu tehdy 76 let. Hannes nebyl z rodiny sám, kdo se v běhu výrazněji prosadil, světově známými byli v té době i jeho starší bratři Willy a Tatu.

Natálie Lisovská (SSSR)

Dlouhodobým tabulkám koule vévodí její čtyři výkony v čele s dosud platným světovým rekordem 22,63, který hodila v roce 1987 na Memoriálu bratří Znamenských v Moskvě. Hranici 22 metrů, kterou kromě ní pokořily již jen tři ženy včetně Heleny Fibingerové, přehodila celkem sedmkrát (vícekrát – 14x – se to povedlo jen Východní Němce Briesenickové).

Lisovská dominovala soutěžím v druhé polovině osmdesátých let. Po univerzitních prvenstvích se prosadila na Světových halových hrách 1985 a stejně tak i na jejich nástupci, premiérovém HMS v roce 1987. Tentýž rok se prosadila i na venkovním mistrovství světa, které se tenkrát konalo v Římě a vyhrála také následnou olympiádu. V Soulu deklasovala soupeřky o více než metr, přičemž by jí na zlato stačil každý z jejich šesti soutěžních vrhů. Naposledy se na vrcholné soutěži objevila při olympiádě v Barceloně, kde skončila devátá. Bylo to poprvé od ME 1986, kdy na akci roku nestála na stupních vítězů.   

Lisovská je provdaná za bývalého kladiváře Jurije Sedycha. Žijí v Paříži a mají dceru Alexii, která se v roce 2010 stala vítězkou kladiva na 1. olympiádě mládeže v Singapuru.