Nováčci v síni slávy - díl 2.
Světlana Mastěrkovová (Rusko)
Předtím, než přišel rok 1996, který ji s definitivní platností začlenil mezi nesmrtelné postavy atletiky, byla známá „jen“ jako elitní půlkařka, kterých však byla celá řada. V roce 1991 se dostala do finále MS, na HMS 1993 byla stříbrná. Následné dva roky však nezávodila, což bylo způsobeno dílem zraněními, dílem jejím čerstvým mateřstvím s dcerou Anastasií.Vrátila se tak až v již zmíněné sezoně 1996 a byl to comeback snů. Po sérií půlek v první polovině sezony, v níž mj. získala bronz na HME, si po více než desetiletí zkusila patnáctistovku a hned v ní vyhrála tradičně nabitý národní šampionát. Asi to rozhodlo, že se na následující olympiádě v Atlantě pokusí o výjimečný dvojstart.
Byla to šťastná volba. Nejprve ovládla všechna tři kola půlky a ve finále zaběhla čas 1:57.95. Následně se probila do bojů o medaile na patnáctistovce, aby v nich zvládla poslední čtvrtku za rovnou minutu a cílem proběhla jako vítězka v čase 4:00.83.
Ještě týž rok pokořila světová maxima na 1000 m (2:28.98) a míli (4:12.56), která platí dodnes. Nebylo to divu, že ji na sklonku této vpravdě báječné sezony vyhlásily Světovou atletkou roku.
V sezoně 1998 se stala mistryní Evropy a o rok později světovou šampionkou. S kariérou se rozloučila po olympiádě v Sydney 2000.
Noureddine Morceli (Alžírsko)
Morceliho vláda nad patnáctistovkou začala, jakmile rodák z Ténes opustil teenagerovský věk. V roce 1990 vévodil světovým tabulkám, následující halu stvrdil svoji dominanci jednak titulem mistra světa, jednak světovým maximem 3:34.16, které na téže trati zaběhl o deset dní dříve. V obdobném duchu pokračoval i v letní sezoně, kdy získal první ze tří světových titulů v řadě, korunu posléze obhájil v letech 1993 a 1995.
Jen s olympijským prvenstvím si dal načas. V Barceloně 1992 mu to nevyšlo, klíčový závod čtyřletého cyklu pokazil a doběhl až sedmý. Přesto daná sezona nebyla prosta úspěchů, začátkem roku zaběhl v hale světový rekord na dráhový kilometr (2:15.26) a v jeho závěru na patnáctistovce první ze svých pěti svěťáků zpod otevřeného nebe (3:28.68). Další přišel o rok později v závodě na jednu míli 3:44.39, v roce 1994 zlepšil historické maximum i na trati 3000 m (7:25.11). V této sezoně vyhrál 10 z 11 závodů, do kterých nastoupil a na konci roku byl vyhlášen Světovým atletem roku.
Ve skvělých počinech pokračoval i nadále. V červenci 1995 pokořil rekord na 2000 m (4:47.88) a o devět dní později ve francouzském Nice vylepšil své vlastní maximum na patnáctistovku 3:27.37). A následující rok došlo i na vysněné olympijské zlato. Kariéru zakončil na následujících Hrách v Sydney poté, co jeho cesta soutěží skončila v semifinále.
Parry O’Brien (USA)
Jen málo atletů historie se v rámci svých disciplín zasloužilo o tak velký posun, jako se to v kouli povedlo O´Brienovi. Počátkem padesátých let se William Patrick, alias Parry, začal stavět ke svým pokusům nikoliv bokem, jak bylo do té doby zvykem, ale zády, a v rotaci tak využíval delšího působení na kouli, což mělo za následek její vyšší rychlost a tím pádem i lepší výkon. Díky této technice sunu, která se masově používá dodnes, dokázal během šesti let v rozmezí 1953 a 1959 překonat celkem deset oficiálních světových rekordů počínaje výkonem rovných 18 metrů po 19,25. V Americe velice oslavovaný byl ten, který letěl do vzdálenosti 18.42 m, poprvé totiž někdo překonal hranici 60 stop.
Ve svých dvaceti vyhrál v roce 1952 ještě jako student univerzity v Jižní Karolíně olympijské hry, o čtyři roky později trůn obhájil, přičemž stejně jako v prvním případě i tentokrát přitom zdolal olympijský rekord. Závodil pak ještě na dvou olympiádách. V roce 1960 byl stříbrný a o čtyři roky později jako vlajkonoš americké olympijské výpravy čtvrtý.
Aktivní byl i po konci mezinárodní kariéry. Ještě ve svých padesáti dokázal poslat kouli k osmnácti metrům, zemřel ve svých 75 na plaveckých závodech veteránů. Do historie se zapsal jednou z nejpůsobivějších sérií neporazitelnosti vůbec, to když mezi lety 1952 a 1956 vyhrál 116 závodů v řadě.
Marie-José Pérecová (Francie)
Rodačka z ostrova Guadeloupe , která od svých 16 let žije v Paříži, se poprvé výrazněji připomněla v roce 1989 evropským halovým titulem na 200 m, všeobecně známou ji však udělal až světový titul na čtvrtce, který získala o dva roky později. V Barceloně 1992 svoji nadvládu nad hladkým sprintem délce jednoho oválu potvrdila svým prvním olympijským triumfem.
Poté se jednu sezonu zkusila zaměřit výhradně na dvoustovku, na MS 1993 byla na této trati čtvrtá. Zpět na mety nejvyšší ji posunula opět čtvrtka, na ME 1994 získala titul individuální i se štafetou. Posléze obnovila i své světové panování, když po čtyřech letech vyhrála MS a především když se jí jako první běžkyni na 400 m podařilo obhájit olympijské prvenství. Stalo se tak v novém rekordu soutěže 48.25. Navrch o tři dny později přidala zlatou medaili i na dvoustovce.
V průběhu své skvělé kariéry překonala 16 francouzských rekordů včetně čtyř na trati 400 m př., s níž experimentovala v roce 1995. S atletikou se rozloučila na přelomu tisíciletí.
V současnosti je Pérecová prominentní členkou skupiny více než sedmdesáti elitních sportovců zvané Champions for Peace, letos v říjnu ji francouzský prezident Hollande vyznamenal Řádem čestné legie.
