O budoucnost české atletiky strach nemám

Jak účast našich hodnotíte?
Čekal jsem víc, ale je to šampionát se spoustou finále pro Českou republiku a kousek od stupňů vítězů. Nemohu říct, že jsem spokojen, ale také nejsem nespokojen. Chybělo trochu štěstíčka. Doufal jsem, že i když jede mladý tým, že už je více zkušený. Ale ještě jim k vyzrálosti krůček chybí. O českou atletiku do budoucnosti ale strach nemám.

Z jednačtyřicetileté výpravy si osobní rekord vytvořili pouze tři lidé. Neměly by se právě na takové soutěži osobáky dělat?
Asi měly, ale na druhou stranu třeba v bězích tady na to nebyly podmínky. Například Denisa Rosolová byla k osobáku blízko.

Myslíte, že mladí atleti neunesli tlak velké soutěže?
Spíš je to trochu taková „výhovorka“. Je dobře, že si na tlak zvykají. Teď už budou vědět, jak se k tomu v příštích letech postavit. Je velká škoda, že medaile nevezeme, ale na druhou stranu pro mladé je to impuls. Že to chce něco víc, líp se připravit na příští rok.

Kde vidíte příčinu toho, že na medaile nedosáhli?
Rozhodovaly maličkosti. Zuzka Hejnová je zkušená závodnice, byla na olympiádě, ale evidentně se nechala strhnout. Petr Svoboda není první, ani poslední, komu se něco takového stalo. Stačí trocha nejistoty. Chybělo i štěstí, například Jiřina Ptáčníková, která je pátá, i když na medailové výšce.

Jak byste porovnal tento šampionát a ten před čtyřmi lety v Göteborgu, odkud si čeští atleti přivezli čtyři medaile?
Ano, byly medaile, ale skoro všechny od zkušených závodníků. Bára Špotáková, která udělala medaili i tady, a pak Roman Šebrle, Tomáš Janků a Honza Železný. Atleti, kteří v současné době ukončili kariéru nebo jsou zkušení. Tady jsou mladí, nová generace.

Jak byste vysvětlil lidem, že finálová umístění na evropském šampionátu jsou také úspěch, nejen medaile?
Bodově je to pro nás vydařený šampionát. V medailích zaostáváme, ale myslím, že jakékoliv vysvětlování je zbytečné. Výprava byla úspěšná tak z 30 procent. Dostat se mezi osm nejlepších v Evropě podle mě úspěch je. Zvlášť u mladých, kteří mají vše ještě před sebou. Někdy si říkám, že je možná lepší být čtvrtý a stavět na takové zkušenosti do budoucna, než získat jednu medaili a spokojit se s tím.

Někteří ale zůstali opravdu na chvostu...
Z velké většiny je to problém vrhačů. Zadařilo se Barče Špotákové, Jarmile Klimešové tak napůl. Úspěšný byl Tonda Žalský. Oštěpaři se dostali do dvanáctky, ale nepředvedli to, co na začátku sezony. Sami vědí, že na to měli. Oštěp je ale vrtkavá disciplína, musejí si být jistí v kramflecích. Ještě úplně nevědí, jak se s tím poprat na velké soutěži, ale už tuší.

Není tedy u těchto mladých závodníků právě problém v psychice? Nechtělo by to zapojit psychologa?
Dnes jsem takové otázky od novinářů dostával. Ale já si myslím, že atleti nejvíc „potrénovali“ psychiku právě tady, zkušeností na velké akci. Největší škola je to, co si tady zažili. To jim žádný psycholog zprostředkovat nedokáže. Zvlášť člověk, který nezná prostředí. I já jsem se musel naučit závodit. První roky mi vadilo, že mi někdo tleskal do pokusů, později jsem si to sám vynucoval.

Myslíte, že si atleti stavěli vzdušné zámky, když sem jeli?
Motivace je super věc, ale musí být reálná. Neměli by o sobě pochybovat, potřebují objíždět velké závody a sbírat zkušenosti. Když se nezadaří a atlet na úspěch měl, musí být natolik silný, aby situaci vzládl. Pracovat se na tom dá, i já se snažím jim pomoci. Ale v první řadě musejí chtít sami.

Jak konkrétně pomáháte?
Spousta atletů přijde a ptá se, jak to bylo dřív, co bych poradil. Chtějí si popovídat, snažím se předat zkušenosti.

Je i pro vás první evropský šampionát v roli šéftrenéra školou?
Určitě. Nějaký systém jsem podědil a chtěl bych udělat změny, které mohou být i bolestivé. Bavím se tu s šéftrenéry z jiných států a zjišťuji, jak funguje jejich systém a co by se dalo aplikovat u nás.

Nezestárl jste tady trochu?
Kdepak, já jsem se mimořádně bavil. Samozřejmě byly vypjaté situace, kdy jsem si mohl hlasivky vykřičet a dlaně utleskat a stejně nic nepomohlo. Ale protože jsem spoustu let závodil, tak vím, že je to jak na horské dráze. Dopředu nelze počítat s ničím. Držel jsem palce, ale atleti prostě musí sami.