O velkém snu, který se naplnil
Že by to tak mohlo dopadnout, naznačovaly výsledky Ivany Sekyrové z předchozích týdnů: velký osobní rekord na Kbelské desítce, bronz v nebývale nabité konkurenci na MČR v krosu, který absolvovala z vysokých tréninkových dávek, a především suverénní představení na Hervis půlmaratonu Praha, kde navzdory pohodovému pojetí na osvojení si maratonského tempa zaběhla velmi slušný čas.
Jenže v tu dobu zbývaly do dne D, včerejšího závodu v Rotterdamu, ještě dva týdny, ve kterých se mohlo ledacos zhatit. Zvlášť když se Ivana coby učitelka pohybuje v dětských kolektivech, kde se často vyskytují nakažlivé choroby. „Zrovna teď jsme měli ve škole příušnice, dokonce v mé třídě. Modlila jsem se, abych neonemocněla,“ popisuje stresující situaci posledních dnů před závodem, kterou se snažila mírnit poctivým pojídáním vitamínových prostředků.
Zdraví naštěstí zůstalo uchráněno, i tak však neměla Sekyrová dopředu vyhráno. Přestože je velkou běžeckou univerzálkou se zkušenostmi ze širokého rozpětí tratí a na špičce se pohybuje již řadu let, před nedělním maratonem závodně běžela nejvíce 25 km, a to navíc před relativně dlouhou dobou. Srovnatelné co do délky zatížení mohly být ještě dva horské běhy, delší vzdálenost absolvovala jen při tréninku, kdy držela výrazně nižší tempo, než ji čekalo.
Jak si tedy její tělo poradí s více než 42 závodními kilometry? To byla otázka, na kterou neznala odpověď ani ona sama, a proto se se svými cíli snažila držet při zemi. „Spousta lidí mi před odjezdem říkala, že mám na to, abych limit splnila, řada mi dokonce prorokovala čas kolem 2:36 hod. Já jsem se ale těmto úvahám bránila. Jela jsem tam s tím, že budu šťastná, pokud pokořím nominační „béčko“,“ říká. Jistý tlak z očekávání ostatních na ni však přesto dolehl. „V neděli se mi vůbec nechtělo na start. Věděla jsem, kolik lidí mi přeje, a nohy jsem měla jako svázané. Naštěstí to pak docela rychle ze mě spadlo.“
Závod se pak podle jejích slov odvíjel až nečekaně idylicky. Se svým spoluběžcem Janem Sokolem bez větších problémů drželi plánované tempo, a i když pak musel její parťák někde okolo 33. kilometru zpomalit a Ivaně nezbylo, aby se vypořádala se zbylou porcí sama, v tempu nepolevila. Ba naopak! Vždyť druhou polovinu trati zvládla o více než půl minuty rychleji než tu první, přičemž v obou případech by její mezičas pohodlně stačil na vítězství na domácím šampionátu v půlmaratonu, který se konal v Pardubicích o den dříve.
„Pořád jsem čekala, že přijde nějaká krize, ale pořád nepřicházela. Sice se něco psalo o mých potížích na 22. kilometru, ale to byla opravdu jen chvilka a nic vážného. Běželo se mi až neuvěřitelně dobře a v té euforii jsem nebyla schopná ani počítat, jak rychle jednotlivé kilometry zvládám,“ popsala rozpoložení, které ji dovedlo až do cíle ve vynikajícím čase 2:34:23, což je výkon, který ji řadí na čtvrté místo historických národních tabulek. „Doteď mi asi úplně nedošlo, že se to povedlo a že se to stalo takovým způsobem,“ přiznává s odstupem více než jednoho dne, kdy už se chtě nechtě musí přepnout na pracovní mód a přitom se vypořádat s pochopitelnou únavou.
Do Sokolova totiž dorazila po nočním přejezdu z Rotterdamu autem až ve tři ráno a brzy na to musela vstávat do práce. Navíc se kvůli svému skvělému počinu stala objektem zájmu sdělovacích prostředků. „Už se skoro těším, aby to trochu opadlo, a já si mohla jít aspoň vyklusat, což je podle mých trenérů nezbytné, jinak hrozí, že to budu těžce rozcházet. Na druhou stranu vím, že mi hodně lidí přálo a tohle je cesta, jak jim za to poděkovat,“ říká svěřenkyně Milana Kalouska a Miloše Škorpila, která se díky své vůli, trpělivosti a velkému nasazení dočkala splnění olympijského snu. Co bude dál, tím se tak krátce po dosažení kýžené mety a v radostné euforii ještě nestihla zabývat. „Určitě se ale chci pořádně připravit a bude-li to možné, alespoň zopakovat výkon, který jsem podala včera,“ dodává novopečená olympionička.
