Ocenění pro „Nezlomné“ trenérky a trenéry od ČOV

„Některé trenérské příběhy jsou opravdu dojemné. Trenéři makali víc než za normálních okolností, protože dělat online tělocvik a trénovat, to je tedy láce,“ říká Zdeněk Haník, předseda České trenérské akademie a místopředseda ČOV. „Obětavě s touto situací bojovali i v době, kdy už byly otevřené obchoďáky, ale děti přitom nemohly sportovat.“ Odměnou pro trenéry bylo divadelní představení „Čtyři dohody“ Jaroslava Duška.

Atletika v obýváku či dětském pokojíčku

Český atletický svaz zaregistroval v roce 2020 nárůst zájmu veřejnosti o Pohybovou gramotnost (projekt pro sportování dětí a jejich rodičů), a to také díky online aktivitám v době koronavirové pandemie. V době, kdy ze dne na den zůstaly děti doma ze školy a rodiče většinou pracovali z domova, se ČAS flexibilně přizpůsobil nastalé době a připravil pro rodiče a jejich děti atletické pohybové dovednosti a hry prostřednictvím krátkých metodických videí, foto návodů a také oblíbených živých přenosů s trenérkou Ditou Franklovou.

"Pro mě osobně bylo nejtěžší přizpůsobit se situaci a připravit si takové tréninky, které mohou rodiče s dětmi praktikovat doma na malém prostoru a dbát na bezpečnost," říká laureátka ceny pro Nezlomné trenér(k)y za ČAS. "Obývák nebo dětský pokojíček se tak stal každý pátek na chvilku virtuální tělocvičnou. Děti se těšily na cvičení a rodiče byli nadšení, že děti se hýbou společně s kamarády," popisuje Franklová, jak probíhalo sportování v její režii.

"Když bylo povoleno sportování venku, snažila jsem se natočit série videí zejména pro trenéry, kteří je následně posílali rodinám s dětmi. Je velmi těžké udržet děti větší část roku ve virtuálních trénincích," uvědomuje si trenérka. "Ale díky naší velké síle a motivaci se nám to snad podařilo. Za sebe mohu říci, že po pandemii začalo sportovat v atletice více dětí než před. A děkuji za tu možnost být součástí velké atletické rodiny," uzavírá s úsměvem Dita Franklová.

Krize v plavání

K nejpostiženějším sportům v době pandemie patřilo plavání. „U mládeže to bylo nejhorší, tam jsme skončili prakticky ze dne na den a dva měsíce jsme děti neviděli. Trenéři napjali všechny síly, ze začátku jsme s nimi pracovali online. Ve chvíli, kdy to šlo, chodili jsme s dětmi do parku a lítalo se, ale bazény to nebyly,“ popisuje Jan Srb, trenér reprezentace dálkových plavců.

Navzdory bojovnosti trenérů se některé děti do bazénu už nevrátily. „Největší ztráty máme ve věkové kategorii 10-12 let. Starší děti už věděly, proč to dělají, a ty mladší zase mají stále za sebou rodiče. Jenže pak nás zavřeli znovu,“ líčí Srb. „Snažili jsme se přesvědčit mládež, že otužilecké plavání je taky dobré plavání. Někdo se zapojil a s těmi ostatními jsme udržovali kondičku na suchu.“

Sám Jan Srb si přitom prošel těžkou formou covidu, zdravotní následky si nese dodnes. Přesto se do trénovaní dětí a mládeže zapojil hned, jak to bylo možné. „Musel jsem opravdu bojovat, ale nabilo mě to,“ přiznává. „Říkám si, že jsou i důležitější věci, jenomže sport je v tomto ohledu opravdu vysoko. Chci po svých svěřencích, aby to dělali naplno a uvědomovali si ten okamžik.“ 

Petra Škábová zase dokázala v epidemiologicky komplikované době kvalitně připravit své svěřence na sportovní vrcholy: konkrétně mistrovství Evropy v dlouhém i krátkém bazénu a olympijské hry. Její kvalitní a obětavá práce pak přinesla výsledky v podobě titulu mistryně a vicemistryně Evropy v krátkém bazénu a 6. místo na hrách v Tokiu, kterých dosáhla Barbora Seemanová.

Basketbal na zahradě

S náročnými podmínkami bojovali například také basketbalisté. Jakub Houška, trenér dětí a mládeže v Děčíně, dal dokonce v době lockdownů všanc svou zahradu. „Improvizace to byla velká, nikdo nevěděl, co bude. Vše se odvíjelo jen od toho, co nám dovolí vláda a sportovní agentura,“ popisuje. „Svou zahradu jsem používal dost často, protože mám basketbalový kurt, malý fotbálek, bazén. Různě jsem tam točil děti, běhaly i kopečky. Takže moje zahrada je teď dost ošoupaná,“ říká se smíchem někdejší reprezentant.

Největší radost měl Houška z nadšení malých sportovců. „Moc mě to těšilo, a ještě víc to, že kluci vůbec nechtěli jít domů. V tu chvíli to pro mě bylo to nejcennější,“ říká. „Zdaleka jsem takto nefungoval sám, ale také celý náš basketbalový klub, který se k tomu přihlásil. Nakonec to dopadlo tak, že jsme vymýšleli akce pro celý Děčín. Udělali jsme různé stezky s fyzickými i vědomostními úkoly, měli aplikace na kešky a spoustu dalších věcí.“