Olga Fikotová slaví osmdesát
Z olympijských her v Melbourne si Olga Fikotová odvezla nejen zlatou medaili v kapse, ale také osudovou lásku v srdci. Vraťme se však na začátek, do Prahy, kde se pozdější šampionka narodila 13. listopadu 1932. Se sportem začínala v Dejvicích. "Byla jsem brankářkou v uliční kopané," vyprávěla v rozhovoru pro časopis Atletika v roce 2006. V oddíle se zaregistrovala do Tatranu Libuš a dlouho to spíše vypadalo na kolektivní hry – především házenou, s níž byla na akademickém MS, případně basketbal. V roce 1954 ji však do Stromovky přivedl tehdejší diskařský rekordman Zdeněk Čihák a hned v prvním závodě se Olze podařilo hodit 33 metrů. Na radu Otakara Jandery prý trénovala techniku při Straussově valčíku Na krásném modrém Dunaji a během následujících dvou let vyhrála (i za přispění tehdejšího šéftrenéra Zbyňka Příhody) nejen mistrovství ČSR, ale i olympiádu.
Osudové setkání, "diskréní svatba" s tisíci lidmi
V Melbourne doslova narazila na kolegu, kladivářského šampiona z USA Haralda Connollyho. "Byla to malá olympiáda, hodně delegací nemělo peníze na to, aby přijely. I olympijská vesnice byla malá, všichni trénovali dohromady, jen tam byl plot mezi muži a ženami. Zázemí bylo na dnešní dobu primitivní, v případě diskařů vlastně jen bouda na nářadí, kde se navíc nesvítilo. Sešlo se po dvou schůdkách dovnitř, a vždycky se hmátlo do tmy a vyhledalo se, co bylo potřeba. Mně se tehdy výborně vydařil trénink, a když jsem po něm šla vrátit disky, měla jsem tak báječnou náladu, že místo abych ty schůdky sešla, tak jsem je seskočila. A dopadla jsem přímo do náruče Harolda. On neupadl, vzájemně jsme se zachytili a já jsem na jeho bundě zahlédla nápis USA. Tak jsem se s těmi dvěma sty slovy, co jsem z angličtiny uměla, začala horečně omlouvat," popsala Olga s úsměvem osudové setkání.
Oba atleti pak svedli boj o naplnění své lásky. Spojení se sportovcem ze Západu bylo z politického hlediska tehdejšího Československa nevhodné. Už ve vesnici, kde Harald hned požádal Olgu o ruku, se snažili funkcionáři jejich setkávání bránit. "Já jim říkala, že nedělám nic špatného, nescházeli jsme se někde tajně, vždy jen na hřišti nebo stadionu," vzpomínala před šesti lety Olga. A snadné to nebylo ani poté, když se naši olympionici vrátili po strastiplné cestě domů lodí. Američan dorazil o pár měsíců později do Prahy, ale svatba se zdála nemožná. Pomohl až zásah Emila Zátopka u prezidenta Zápotockého. „Pochopil, že by Olina emigrovala při první příležitosti. A držet olympijskou vítězku jen doma také nešlo. Tak dal svolení. Byli jsme na svatbě s Danou jako svědkové,“ popisuje v knize Sto let královny Emil, který pak se svou ženou Danou novomanželům svědčil.
Svatba musela proběhnout narychlo a měla být dle instrukcí shora diskrétní a mimo víkend, vše ale dopadlo jinak. "Vybrali jsme středu ráno. Nikde jsme o tom nemluvili, ale pár věcí jako šaty a taxíky bylo přece jen potřeba zařídit," vysvětlovala Olga. "S maminkou jsem šla do Domu módy, ke švadleně, a koupily jsme bílé botky. Ty sice nebyly v březnu ve výrobním plánu, vedoucí obchodu mi je ale nějak ze Zlína opatřil. Ve svatební den za mnou tatínek přiběhl s tím, že celá ulice je plná lidí. Vůbec jsme netušili, jak se o svatbě dozvěděli. Bylo jich tam skutečně hodně a mávali. Když jsme se s taxíkem blížili ke Staroměstskému náměstí, tak se všechno zastavilo. Mysleli jsme, že kvůli nehodě, ale... Prostě se říká, že až třicet tisíc lidí nešlo do práce. Objímali jsme se s nimi, zdravili, prodírali se tím davem, bylo to takově veselí, jako majáles," kroutila hlavou.
Nechtěná reprezentantka trénující na hřbitově
Connollyovi poté odcestovali do USA. Olga nadále hodlala reprezentovat Československo, ale protože byla odmítnuta, zažádala si o americké občanství a v Římě 1960 už reprezentovala novou zemi, sedmé místo bylo tak trochu důsledkem neutěšené situace v tamním sportu. "Ženská atletika v Americe nebyla na vysoké úrovni. Například hlavní starostí našeho manažerky družstva bylo, abychom my vrhačky měly pod trenýrkami korzety. Pry nebudeme vypadat tak tlusté," vysvětlovala diskařka, která však už v té době měla také děti, pracovala, a některé tréninky absolvovala dokonce kvůli nedostatku na improvizovaném hřišti na místním hřbitově.
Ani na dalších olympiádách Tokiu 1964 ani Mexiku City 1968 už na stupních vítězů nestála, skončila 12. a 6. Dostalo se jí však cti, když v Mnichově 1972 nesla týmovou vlajku jako první sportovec narozený jinde (i zde ještě startovala, byla 16.). V rodné vlasti zase zůstane zapsána jako první žena, která diskem přehodila padesát metrů. Československý rekord překonala celkem třikrát, tím nejdelším 53.69 metru vyhrála v Melbourne. Osobní rekord si pak posunula ještě v roce 1972 na 57.60.
Syn James: desetibojař nejhorší v disku
Olga za „velkou louží“ nedokončila medicínu, kterou začala v Praze, později absolvovala environmentální studia. Věnovala se však především sportu, kde se snažila o začlenění chudších lidí. Connolyovým se narodili dva synové a dvě dcery, prvorozený Marek a nejmladší Nina v USA, v mezičase přišli ve Finsku na svět James a Merja (zdejší verze Marie). Rodiče se však nakonec rozvedli (1973), Olga se na rozdíl od Herolda již nevdala a usadila se v Kalifornii. Všechny děti Connollyových se věnovaly sportu, atletice James, který v desetiboji dosáhl největšího úspěchu druhým místem na univerziádě v roce 1987, jeho nejsilnější disciplínou byl oštěp. "A nejhorší? Disk," vyprávěla s úsměvem jeho matka. Do svého rodiště se Olga vrátila až takřka po půlstoletí v roce 2006, před čtyřmi lety pak v Praze přijala Cenu fair play.
