Olympijský finalista Juška: Padal jsem na hubu, ale vyplatilo se

Radku, jste v olympijském finále. Věřil jste v takový výkon po protrápené sezóně?

Musím se přiznat, že jsem doufal ve výkon někde mezi 795 a osmi metry. Jen jsem netušil, zda na to mám zrovna tady a teď. Tohle je prostě geniální. Po osmi letech jsem zpět na olympiádě a postoupil jsem do finále. Poté, co jsem skočil 815, tak ze mě musely ven všechny ty nastřádané emoce. Nešlo to jinak. Byl to silný zážitek.

Jak těžké bylo zůstat motivovaný směrem k Paříži, když se nedařilo?

Bylo to hodně těžké. Hlavně v úvodu sezony. Na Diamantové lize v Doha jsem zazávodil ještě velmi dobře, ale pak to najednou přestalo skákat a my nevěděli proč. Podstoupili jsme různé krevní testy, ale nakonec jsme přišli nato, že se nám na předsezónním kempu na Kanárech nepodařilo udělat potřebné rychlostní tréninky, jelikož mě tam trošku trápily zdravotní problémy.

Čím jste to nakonec prolomil, že se podařilo vyladit takhle skvěle formu na ten pravý okamžik?

Po mistrovství Evropy to byly dva měsíce dřiny a odříkání. Vše šlo stranou. Dvakrát jsme byli na horském soustředění v Harrachově, kde jsme udělali kus práce a bylo to extrémně náročné. Trenér říkal, že to buď zvládnu a vylétne to nebo se zraním, ale pokud chcete závodit na té nejvyšší úrovni na vrcholné akci, tak asi někdy musíte jít na hranu nebo i kousek za ni. Padal jsem na hubu, ale vyplatilo se to.

Kvalifikační limit 815 centimetrů pokořil z celého startovního pole kromě vás už jen řecký obhájce titulu Miltiadis Tentoglou. Čekal jste, že se bude v kvalifikaci skákat přeci jen dále?

Určitě jsem počítal s tím, že tak polovina kluků, co do finále postoupí, tak ten limit dá. Zvlášť s ohledem nato, co se dělo v Římě, kde se létalo na poměry mistrovství Evropy extrémně daleko. Tam to byla fakt trampolína, ale ta také nemusí sedět každému. Pokud to na ní neumíte, tak je spíše na škodu. Tady je hodně rychlé mondo a přitom není tvrdé, takže se vám vrátí vynaložená energie.

Co vás teď čeká do finále, které se koná za dva dny? Je pro vás výhodou, že není hned zítra?

Dřív jsem měl radši, když bylo finále druhý den, protože jsem byl většinou právě nejvíc bolavý až ten následný den, ale teď už to mám trošku jinak. Mám trošku zatuhlá bedra, takže si dám masáž a budu hlavně nabírat síly.

Petr Meindlschmid do finále bohužel neprošel. Mrzí vás, že tam nebudete ve dvou?

Snažil jsem se Peťu povzbudit. V třetím pokusu čekal dlouho na vítr, posouval rozběh, ale pak přešlápnul. Je to hrozná škoda. Určitě měl na postup. Letos skáče daleko, ale má ještě hromadu času. Navíc hlavní vrchol ho teprve čeká na mistrovství světa juniorů v Peru, kde jistě ukáže, co v něm je.

Snažíte se mu třeba občas poradit nebo předat nějaké zkušenosti?

Když potřebuje s něčím pomoct, tak to udělám rád. Například když letěl na mítink do Řecka, tak mi volal, protože se jednalo o závod ve městě, což pro něj bylo nové. V Římě jsme spolu bydleli na pokoji, tak okoukával hodně věcí, co člověk dělá na velké akci před závodem a tak. Jsem rád, že mám nástupce. Sice doufám, že ještě jednu olympiádu stihnu, ale člověk nikdy neví a těší mě, že tady je teď Petr. Dva čeští dálkaři byli naposled na jedné olympiádě v Londýně před dvanácti lety.