Olympionikům se ČOV omluvil za bojkot her 1984
Český olympijský výbor se včera na půdě Senátu Parlamentu ČR omluvil sportovcům, z nichž někteří měli v daném roce možná jedinou příležitost soutěžit pod pěti kruhy. „Férová hra je základní poselství olympijské myšlenky. Musíme se umět vyrovnat s tím, co bylo v minulosti,“ řekl předseda ČOV Jiří Kejval.
Sport a totalita
„Žijeme již ve druhé dekádě 21. století. Události, které ještě nedávno vyvolávaly značné emoce, se postupem času stávají stále více historickými fakty. Dnes si proto bez zášti můžeme dovolit hodnotit to, co se v druhé polovině dvacátého století odehrávalo v naší zemi. Bez emocí, ale spravedlivě. Musíme najít odvahu nahlas říct, co bylo správné, co bylo špatné, co byl vyložený podraz,“ rozvedl Kejval impulsy vedoucí k realizaci projektu Sport a totalita, v němž ČOV, Ústav pro studium totalitních režimů, Národní muzeum a nevládní nezisková organizace Post Bellum zmapovaly půl století československého sportu v období let 1938–1989, kdy byl sport výrazně ovlivňován totalitními režimy.
Příprava celého projektu trvala víc než rok. „První kroky jsme podnikli na začátku loňského roku. Bylo nutné oslovit pamětníky, vyhledat sportovce. Musím ale všem, s nimiž jsem se dostala do kontaktu, velmi poděkovat. Všichni včetně Slovenského olympijského výboru hodně pomáhali. Bez takové podpory bychom zde dnes nemohli přivítat velkou část tehdejší možné olympijské výpravy,“ dodala předsedkyně Českého klubu fair play Květa Pecková-Jeriová, která měla projekt na starosti.
Bojkot zasáhl i atlety
Českoslovenští sportovci věřili před losangeleskou olympiádou v zisk zhruba dvaceti medailí. Naděje ale rázně utnul Sovětský svaz, který jako odvetu za bojkot her v Moskvě 1980 západními zeměmi zopakoval totéž o čtyři roky později v Los Angeles. To se dotklo také Československa. „Byla to opravdu velmi smutná událost poznamenaná dobou. Mnozí vrcholoví sportovci potom ztratili chuť a motivaci,“ uvedl místopředseda ČOV pro olympismus František Kolář.
„Ta omluva přišla pozdě, ale přece,“ řekla diskařka Zdena Šilhavá, která byla v roce 1984 světovou rekordmankou. „Pro mnoho z nás to byla životní šance něco dokázat a připravovali jsme se na to dlouhodobě. Já jsem chtěla po olympiádě skončit,“ přiznala Šilhavá. Velmi podobně se vyjádřil i její kolega z disciplíny Gejza Valent. „Mrzí mě to pořád. Když děláte nějakou činnost, které dáte všechno, tak má přijít nějaký vrchol. Pak to nevyjde a to je smutné. Už je to lepší než bezprostředně po olympiádě, kdy se mi mnoho let zdálo, že závodím v Los Angeles,“ řekl diskař, který nicméně dodal: „Beru to spíš jako satisfakci, i když pan Kejval za dobu, která byla, nemůže, je hezké, že si na nás vzpomněli a tu omluvu řekli.“
Také další sportovce omluva potěšila. „Byli jsme tehdy v nejproduktivnějším věku, tu dobu ale už bohužel nevrátíme. Jsem proto rád, že si olympijský výbor vzpomněl, je to milé překvapení, které vnímám velmi pozitivně,“ řekl například házenkář Jiří Liška. Házenkáři přitom měli v sezoně 1984 vrcholnou formu, stejně jako cyklisté, veslaři, vzpěrači, zápasníci a samozřejmě už zmínění atleti. „Vítám příležitost vidět se s lidmi, kteří se ale měli setkat na úplně jiném místě. Nejvíc mě mrzí, že někteří z nich mohli v Los Angeles získat klidně i zlato. Celá ta událost byla hodně smutná a doufám, že se nic takového už nebude opakovat,“ pověděl bývalý šéftrenér atletické reprezentace Václav Fišer.
„Zahraniční“ účast
Několik sportovců do Prahy dorazilo výhradně kvůli této příležitosti ze zahraničí, kde trvale žijí. „Například až z Japonska přiletěl František Jansa, který v roce 1981 porazil ve skoku o tyči Sergeje Bubku na evropském juniorském šampionátu. Do Prahy cestovali další českoslovenští sportovci, konkrétně z USA gymnastka Hana Říčná, z Austrálie plavkyně Marcela Řehulová-Šmídová a další pak z bližších zemí jako Slovensko nebo Německo,“ vyjmenovala Pecková-Jeriová.
