Přijeli a hned slavili vítězství

Ozve se závěrečný klakson a ještě před chvilkou rozdováděná hala naposledy zatleská. Diváci, alespoň ve své většině, však nemají důvod k radosti. Basketbalistky Valencie totiž právě přišly o naději, že si zahrají Final Four, tedy závěrečný turnaj Euroligy, kam postupují čtyři nejúspěšnější kluby této soutěže. Slaví jejich soupeřky z Brna. A nejsou samy. V rohu vedle koše s nimi oslavuje hlouček fanoušků v českých reprezentačních dresech. Hádáte správně, je to část české atletické reprezentace.

Výprava dorazila do místa konání HMS po takřka celodenním přesunu. Už let do Barcelony byl zpestřen „dobrodružným“ přistáváním, kdy airbus nejprve prapodivně plaval ve vzduchu, aby se těsně nad ranvejí naklonil a jedno z křídel se ocitlo nebezpečně těsně nad zemí. V tu chvíli leckomu zatrnulo. „Myslím, že už mám něco nalétáno, ale tohle bylo asi nejhorší přistání, co jsem zažila,“ poznamenala k tomu například výškařka Iva Straková. „Můžu říci, že nikdy jsem se v letadle nebál. Ale teď mi dobře nebylo,“ přizvukoval jí benjamínek týmu Jakub Holuša a definoval tak pocity, které v danou chvíli měl kdekdo z cestujících.

Jak to tak bývá, okamžitě se vyrojily spekulace o leteckých schopnostech a zkušenostech pilota, které živil svým vytrvalým vtipkováním především trenér Barbory Lalákové Michal Pogány. Skutečné příčiny však byly jinde a atleti je pocítili na svou kůži, ledva vyšli před příletovou halu, kde je přivítaly poryvy ostrého větru, který nezřídka samovolně roztlačil nehlídané vozíky s batožinami.
Vítr byl nejenom „čerstvý“, ale i nad očekávání mrazivý, takže atleti, natěšeni předpovědí slibující počasí okolo 20 st. Celsia, se začali honem shánět po čepicích a teplých bundách dobře ukrytých na dně zavazadel. Autobus do Valencie na sebe naštěstí nenechal příliš dlouho čekat a pro započetí druhé fáze přesunu zbývalo překonat poslední překážku. Tou byly tradičně neskladné tyče, jež se ne a ne vměstnat do zavazadlového prostoru. Díky bohatým zkušenostem trenéra Boleslava Patery se nicméně i to nakonec nějak vyřešilo a nemuselo dojít ke zkracování tyčí Romana Šebrleho, jak někteří v nadsázce navrhovali.

Zhruba 350 km z letiště v Barceloně k hotelu ve Valencii zvládl autobus i s přestávkou asi za 4 a ½ hodiny, pak ještě na výpravu čekala akreditace, takže na pokoje se její členové dostali někdy před 20 hodinu. Nejvyšší čas pro ty, kteří podlehli entuziasmu trenéra Pogányho, který ještě během cesty zosnoval hromadnou návštěvu basketbalového utkání Brňanek proti domácí Valencii. A jak to všechno dopadlo, již víte.