Přírůstky do Síně slávy IAAF, díl I.
Valerij Brummel
Jeho zářnou kariéru de facto utnula nehoda, když mu bylo pouhých 23 let, přesto je na tohoto sovětského atleta vzpomínáno jako na jednoho z nejlepších výškařů historie. Syn horníka z Amurské oblasti byl talent od Boha. Už ve svých 16 letech skočit stredlem dva metry, o dva roky později pokořil výkonem 217 cm tehdejší sovětský rekord a nominoval se na olympiádu v Římě 1960. Na ní skončil druhý, když boj o zlato prohrál jen horším zápisem. Rok na to překonal poprvé světový rekord, v kariéře to zvládl ještě šestkrát a hranici lidské dovednosti v této disciplíně posunul v průběhu dvou let až na 228 cm. V období let 1960 -1965 zcela mužské výšce dominoval, za tu dobu byl poražen pouze dvakrát, což nebyl případ olympiády v Tokiu, kde se radoval ze zlata. Pak však jeho kariéru náhle utnulo těžké poranění nohy, které si způsobil při pádu na motorce, když se s kamarádem, který jej vezl, vyhýbali neopatrnému chodci. Brummel se pokusil svou situaci zachránit, absolvoval celkem 29 operací, jeho tělo však již nikdy nebylo schopno ani se přiblížit výkonnosti, které dosahovalo před nehodou. Zemřel v roce 2003, když mu bylo 60 let.
Glenn Davis
Byl skvělým čtvrtkařem na trati s překážkami i bez nich, přičemž v obou disciplínách držel svého času světový rekord. Dokázal jako první v historii obhájit olympijský titul na 400 m př., první zlato získal v Melbourne 1956 po pouhém jednom roku specializace na tuto trať. Před tímto triumfem, při americké kvalifikaci na OH, se blýskl tím, že jako první člověk historie pokořil na této trati hranici 50 vteřin. V roce 1958 se hned třikrát zapsal do rekordních statistik. Maximum na 400 m př. srazil na 49,2, na trati 440 yardů – ekvivalentu hladké čtvrtky – běžel 45,8 a 45,7. Svých schopností pak využil i na OH v Římě, kde vedle zlata na trati s překážkami bral titul i ve štafetě, když se podílel na tehdejším SR 3:02,2. Po tomto úspěchu přesedlal na americký fotbal, v němž si coby profesionál odkroutil dvě sezóny v NFL v dresu Detroit Lions. Později se stal učitelem a trenérem. Zemřel v roce 2009 ve svých 74 letech.
Heike Drechslerová
Mnozí ji považují za nejlepší dálkařku 20. století, přestože se nad její kariérou vznáší stín v podobě podezření z užívání dopingu a také její spolupráce s německou tajnou policií. Sportovní výsledky však má skvělé. Ještě pod jménem Dauteová vyhrála ve svých pouhých osmnácti premiérové MS v atletice, které v roce 1983 pořádaly Helsinky. O Hry v Los Angeles 1984 ji coby východoněmeckou atletku připravila politika, a tak hlavní událostí pro ni byla svatba s Andreasem Drechslerem, jehož jméno začala užívat. A hned příští rok k němu připsala první ze svých rekordů, to když skočila 744 cm. V následující sezóně přidala ještě další 2 cm a také coby excelentní sprinterka srovnala světové maximum své krajanky Kochové v běhu na 200 m. Evropské dálce tehdy kralovala, na světových soutěžích však prohrávala s Američankou Kersseovou. To byl případ i reprízy MS v roce 1987 a následné olympiády v Soulu. Na vítěznou vlnu se vrátila až jako občanka opětovně spojeného Německa. Vyhrála OH v Barceloně 1992 a z téhož roku pochází i její životní maximum 748 cm, se kterým se řadí na třetí příčku historického žebříčku. Posléze ovládla i MS 1993 na domácí půdě ve Stuttgartu a k závěru své dlouhé a úspěšné kariéry přidala další olympijský triumf v Sydney 2000. Tretry plánovala pověsit na hřebík o čtyři roky později v Aténách, pro nižší výkonnost své rozloučení se s aktivním závoděním uspíšila. Po rozvodu s Drechslerem (1997) byl jejím životním druhem francouzský desetibojař Alain Blondel.
Hicham El Guerrouj
40letý Maročan se stal nejmladším přírůstkem do Síně slávy IAAF, a to hned při první příležitosti, neboť letos uplynulo 10 let od jeho posledního vystoupení na mezinárodní scéně, což je jedna z podmínek inaugurace mezi legendy světové atletiky. Poprvé o sobě dal výrazněji vědět v roce 1995, kdy se stal halovým mistrem světa a získal stříbro na šampionátu pod otevřeným nebem. O dva roky později stál i zde na nejvyšším stupni a obrazně na něm setrval až do Paříže 2003. Získal tedy čtyři světové mílařské tituly v řadě. A v mezidobí tvořil rekordy, které jsou dodnes nedostižnou metou. V roce 1997 se „rozehřál“ na halové patnáctistovce a míli, o rok později si přivlastnil maximum také na venkovních 1500 m a později i v míli a na dvou kilometrech. I přes tuto svou jedinečnost nedokázal zprvu dosáhnout na olympijský triumf, v Sydney mu v cestě stál Keňan Ngeny. Repete v Aténách však vyšlo dokonale, když El Guerrouj dokázal vyhrát nejen patnáctistovku, ale i pětku. Na něco takového čekalo lidstvo plných 80 let od časů Létajícího Fina Paavo Nurmiho. Jak se později ukázalo, byl to poslední zápis sympatického Maročana do kroniky světové atletiky, tedy alespoň co se závodů týče. V současnosti je členem MOV a pracuje jako ambasador organizace Peace and Sport, která podporuje sport a jeho hodnoty v problematických zemích světa.
