Přírůstky do Síně slávy IAAF, díl II.
Marita Kochová
Rodačka z Wismaru ve Východním Německu zářila především koncem 70. a v první polovině 80. let. Svou bohatou sbírku cenných kovů z velkých akcí začala v roce 1977 ziskem titulu na 400 m při HME, o rok později ovládla na téže trati venkovní evropský šampionát, který tenkrát hostil pražský Strahov. Celkem za kariéru získala 19 medailí z velkých akcí, počítaje v to i individuální zlato na olympiádě v Moskvě 1980, kde vyhrála čtvrtku a také triumf na dvoustovce při premiérovém MS v Helsinkách. Svou výkonností Kochová destruovala nejen své přímé soupeřky, ale i rekordní statistiky. V roce 1979 se stala první ženou na světě, která zvládla dvoustovku pod 22 sekund, přičemž jejích 21.79 je dodnes platným evropským rekordem. Ještě výrazně hlubší zářez do historie však vytvořila na čtvrtce, jejímž tabulkám vévodí od roku 1985 svým časem z Canberry 47.60. Spolu s ní se za celou historii dokázala dostat pod 48 vteřin již jen Jarmila Kratochvílová, ostatní atletky zůstaly rekordu vzdáleny 65 setin a více. V úhrnu vylepšovala Kochová rekordní statistiky na různých tratích třiatřicetkrát. Po skončení její kariéry se objevila tvrzení, že Kochová si k této dominanci dopomáhala nedovolenými prostředky, ona sama tvrdí, že vědomě doping nebrala.
Robert Korzeniowski
Zpočátku byl považován za nenaplněný talent nebo prostě ten, který má smůlu. Nedokončil závody na světových šampionátech 1991 a 1993, v mezidobí jej na olympiádě v Barceloně diskvalifikovali z druhého místa těsně před stadionem. Rodák z polského Lubaczówa se však nenechal otrávit, v roce 1995 slavil světový bronz, což byl jen začátek k tomu, aby od roku následujícího až do ukončení kariéry po olympiádě v Aténách 2004 takřka neomezeně vládl padesátikilometrové trati. Olympiádu na ní vyhrál třikrát po sobě, v Sydney 2000 k tomu přidal ještě triumf na dvacítce. Nepřetržitou šňůru na světových šampionátech 1997 – 2003 mu překazila jen diskvalifikace v Seville 1999. Světový rekord pokořil dvakrát, své maximum 3:36:03 zašel na šampionátu v Paříži. Po ukončení kariéry se věnoval trenérství, krom jiných připravoval slavného Španěla Paquilla Fernándeze, a také se prosadil v médiích, coby sportovní analytik a později i šéf samostatného televizního kanálu.
Jánis Lúsis
Narodil se na počátku druhé světové války na území Lotyšska, závodil za Sovětský svaz. Za svou oštěpařskou kariéru získal kompletní sadu olympijských medailí a čtyřikrát ovládl mistrovství Evropy, které bylo v době před vznikem MS druhou nejvýznamnější atletickou akcí. Se sbíráním cenných kovů začal v roce 1962 kontinentálním triumfem v Bělehradu, navázal bronzem v olympijském Tokiu. O čtyři roky později již stál na stupni nejvyšším, a o tom, že si to na dalších Hrách na závěr své kariéry nezopakoval, rozhodly v Mnichově pouhé dva centimetry, o které podlehl Němci Klausi Wolfermannovi. Lusis též přispěl k posouvání hranice světového rekordu, byť se starým typem oštěpu, jímž hodil 93.80 m.
Bob Mathias
Jedna z legend víceboje. Pro tuto disciplínu se rodák z Tulare rozhodl na jaře roku 1948 a už za pár měsíců přípravy uspěl na olympijské kvalifikaci, aby se pak v Londýně stal nejmladším šampionem historie Her, jímž zůstává dodnes. Nebylo mu tehdy ještě ani 18 let. Ještě coby student univerzity ve Stanfordu pokořil v roce 1950 jako první osmitisícovou hranici tehdejšího bodování desetiboje, a když se pak změnily tabulky, přidal další svěťák (7887 b) při kvalifikaci na olympiádu v Helsinkách. Ty posléze vyhrál s obrovským náskokem 912 b. Po nich kariéru ukončil, když nenašel přemožitele ve všech jedenácti vícebojích, do kterých nastoupil. Úspěch se ho držel i poté, co sbírání vícebojařských bodů přestalo být náplní jeho života. Stal se námořníkem, později hercem a dokonce politikem. V letech 1967 až 1975 zasedal za Republikánskou stranu ve Sněmovně reprezentantů Spojených států amerických. Byl zvolen celkem čtyřikrát (vždy na dvouleté období). Angažoval se rovněž v prezidentské kampani Geralda Forda v roce 1976. Zemřel na rakovinu v roce 2006.
