Pršelo mi štěstí

První velké zlato v kariéře, jak jste si závod užila?
Užívala jsem si ho moc. Měla jsem dnes strašné štěstí, ještě mně tolik nepršelo a zároveň mám radši chladnější počasí i mrholení.

Pracovaly nervy?
Ne, vůbec jsem nebyla nervózní. I když jsem v rozcvičení nedala ani jeden skok, pořád jsem se usmívala a chtěla jsem si to užít, protože kvalifikace mě hrozně vyčerpala.

Jak jste se dávala po té dramatické kvalifikaci dohromady?
Vyřešila to spousta telefonátů, podpora od rodiny, od Petra, od známých a potom spoustu filmů. Miluju animované, takže klasika – Já padouch, Madagaskar, Doba ledová. Člověk u toho nepřemýšlí, jen se směje a nic neřeší.

Když jste skočila 460 cm na poprvé, myslela jste už na medaili?
Ne. Říkala jsem si, že 4.60 bude vysoko, ale nenapadlo mě, že by to byla medaile. Závod značně pokazilo počasí. Tím, že jsem skočila 4.60 na první pokus, jsem měla hodně velkou kliku. Jsem ráda, že si nikdo nic před olympiádou neudělal, protože jak se potom rozpršelo na 4.65, tak to nebylo nic hezkého.  Jak potom holky odpadávaly, tak jsem věděla, že medaile je jistá, a to byl nádherný pocit.

Sledovala jste bedlivě Řekyni, když skákala na 4.70?
Ani ne, já jsem si balila, abych tam nebyla moc dlouho. Já si to ještě ani moc neuvědomuji. Ale mám obrovskou radost.

Jak si medaili ještě užijete?
Těším se, že mi bude hrát hymna. To mě naštvalo na univerziádě, těšila jsem se na hymnu a oni mi zahráli Gaudeamus. Tady budu brečet jako malé dítě, musím někde sehnat voděodolnou řasenku. Dnes mi pršelo štěstí.

Bavila jste se tam po skončení závodu s rozhodčími, co vám říkali?
Už po kvalifikaci za mnou přišel jeden z rozhodčích a říkal mi, že má dceru, která skáče taky o tyči a že jí řekne moje jméno, aby si zapamatovala, kdo je správný atlet. A dneska za mnou přišel a říká, že teď se to ukázalo, kdo si to zasloužil nejvíc. Dnes byli rozhodčí perfektní. I když začalo pršet a trenér mi chtěl hodit ručník, aby mi nezmokly tyče, tak tam na mě jedna vyjela, že nesmím. Ale pak přinesli plné bedny ručníků, tak tím se to vykompenzovalo.

Před jednotlivými pokusy, když se soustředíte,  pohybujete rty, co si povídáte?
To je jen takové hecování, to dělá každý. Třeba: pojď, to dáš, nebo mysli na přechod. Jenom technické věci, neříkám si žádnou básničku. Jen se zdravě hecuji.

Když jste odlétala, bolela vás ruka, věřila jste si i tak na medaili?
Dnes jsem zápěstí také hodně cítila. Věděla jsem, že bych se mohla poprat o medaili, ale chtěla jsem se hlavně dostat do finále. Když jsem se tam dostala, tak už jsem přemýšlela o medaili víc, ale že to bude zlatá, to jsem si fakt nepředstavovala. Myslela jsem, že Spiegelburgová bude lépe připravena, ale počasí hrálo dnes velkou roli.

Lidí, co tu nebyli a budou v Londýně na olympiádě, zas tolik není. Věříte, že byste mohla i tam stát na stupních vítězů?
Když bude pršet, tak ano :-). A je pravda, že v Londýně asi sucho nebude. Já se tam pokusím o co nejlepší výsledek a ráda bych si to tam užila tak, jako tady. Přece olympiáda může být třeba jen jednou za život.

Budete dělat ještě něco se zápěstím?
Do  olympiády určitě ne. Nechala jsem si do něj zasáhnout a pak jsem se čtrnáct dní trápila v bolestech, ani jsem nemohla být na mistrovství republiky ve Vyškově. Takže ne, na zápěstí mě teď nikdo sahat nebude.

Dodával vám sílu po kvalifikaci váš přítel Petr Svoboda?
Ano, je úžasný. I když toho má moc, je na tom špatně psychicky, tak vždy najde něco, co mě povzbudí.  Jsem ráda, že ho mám.

Máte tu od něj něco pro štěstí?
Mám přívěšek. Já se ale vždycky bojím, že bych si věci pro štěstí někde zapomněla a pak z toho budu nervózní, takže spíš, co najdu na zemi, třeba špendlíky. Dneska jsem našla nějaký velký zlatý šroub, mám ho v batohu.

Jste teď jediná česká atletická domácnost, kde jsou dva mistři Evropy.
To je skvělé, já doufám, že to nezůstane jen u mistrů Evropy a že se posuneme ještě někam dál.