Rojasová opět na vzestupu

Třiadvacetiletá rodačka z Caracasu začínala jako výškařka. Její osobní rekord z roku 2013 má hodnotu 187 centimetrů a svého času byl jihoamerickým juniorským rekordem. Zároveň je držitelkou dálkařského národního historického maxima své země, když v roce 2015 dolétla na Venezuelském šampionátu na 657 centimetrů. Postupně se však stále více začala věnovat trojskoku. V téže sezóně v něm dokonce ovládla Jihoamerické mistrovství v Limě a vybojovala čtvrté místo na Panamerických hrách v Torontu. To byly její první velké mezinárodní úspěchy. Od té doby šla její trojskokanská kariéra ďábelským tempem nahoru.

Olympijský rok 2016 zahájila na výbornou. V průběhu halové sezóny nastoupila do pěti závodů. Ani v jednom případě nenašla přemožitelku a v Portlandu se stala halovou mistryní světa. Skvělou formu si přenesla i do letní sezóny. V Madridu se poprvé v kariéře dokázala dostat přes patnáctimetrovou hranici, když si vylepšila osobní maximum na 15.02 a začala být více než vyrovnanou soupeřkou suverénce této disciplíny Caterině Ibargüenové z Kolumbie. Na olympijských hrách v Riu de Janeiru své zkušenější rivalce ještě podlehla, ale v pouhých dvaceti letech pro ni byla stříbrná olympijská medaile obrovským úspěchem.

O rok později na mistrovství světa v Londýně se karta obrátila. Tentokrát byla ve strhujícím souboji lepší Rojasová, když Ibargüenovou o pouhé dva centimetry porazila a získala světové zlato, první pro svou zemi v historii mistrovství světa. Následně byla oceněna ze strany IAAF v kategorii Rising Star jako nejlepší světová atletka do 22 let.

Mladá Venezuelanka se vezla na vítězné vlně. Začátkem března 2018 obhájila v Birminghamu titul halové mistryně světa a získala tak třetí globální titul v řadě. Následně však přišlo první těžké období v její kariéře. Po úspěšné halové sezóně přišly problémy s oběma kotníky, se kterými se potýkala několik měsíců a musela vynechat letní sezónu. „Rok 2018 pro mě byl hodně těžký, ale díky tomu jsem se naučila být trpělivá. Hodně to posílilo mou mentalitu. Umím se lépe soustředit a posílila jsem důvěru v sama sebe a v mé schopnosti.“

Po dlouhém čekání se vrátila v letošní halové sezóně na mítinku World Indoor Tour v německém Karlsruhe, kde skončila na druhém místě ve výkonu 14.45. Prohrála pouze se svou tréninkovou kolegyní Anou Peleteirovou ze Španělska. O šest dní později v Madridu zvítězila v novém jihoamerickém halovém rekordu 14.92. Byl to nejdelší halový výkon od roku 2010, se kterým jí patří dvanácté místo v historických halových světových tabulkách. Svým výkonem byla potěšena, ale chtěla víc. „Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem na výsledkové tabuli viděla 14.92. Nemyslela jsem si, že ten skok bude tak dlouhý. Trochu mě pak mrzely následné tři přešlapy, které jinak byly za patnáct metrů. Věřím, že jsem mohla tuto metu v Madridu pokořit.“

Týden nato vyhrála i v Düsseldorfu a zajistila si tak celkové vítězství ve World Indoor Tour, díky čemuž získala divokou kartu pro start na HMS v Nankingu 2020, kde by měla bojovat o svůj třetí titul halové mistryně světa. Halové výkony jí dodaly dostatečné sebevědomí pro sezónu pod otevřeným nebem. „Jsem spokojena s vítězstvím ve World Indoor Tour. Nový halový osobák mě povzbudil a moc se těším na venkovní sezónu.“

Španělsko je pro ni zemí zaslíbenou. Nejenže si v Madridu skočila osobní rekordy v hale i venku, ale našla tam i druhý domov. Právě v Guadalajaře na jeho předměstí se připravuje pod vedením kubánské legendy Ivana Pedrosa, který je devítinásobným dálkařským mistrem světa a olympijským vítězem ze Sydney 2000. „Madrid mě přivítal s otevřenou náručí a jsem za všeobecnou podporu moc vděčná.“

Jak sama říká, Pedroso jí nepomáhá pouze v tréninku samotném, ale díky němu udělala i velký pokrok, co se týká psychologické přípravy. „I v tomto směru mě hodně podporuje a předává své zkušenosti. Snaží se posílit mou psychiku a pozitivní myšlení směrem k našemu společnému cíli.“

Atlety letos čeká dlouhá sezóna, která vyvrcholí na přelomu září a října světovým šampionátem v katarském Dauhá. Rojasova. Přesto chtěla závodit hned od začátku tohoto roku. „Letošní halové starty pro mě byly nesmírně důležité, protože jsem předtím strávila jedenáct měsíců bez toho, abych skákala, jak jsem chtěla. Potřebovala jsem zjistit, jak mé tělo bude reagovat na závodní zátěž a já získala opět skokanskou jistotu směrem k venkovní sezóně.“

Vyhlíží také již tradiční souboje s největší rivalkou Caterine Ibargüenovou, pro kterou byl naopak loňský rok vynikající, když zdárně kombinovala trojskok s dálkou. V obou disciplínách získala diamantovou trofej a za své úspěchy byla oceněna i nejlepší světovou atletkou roku 2018 dle IAAF.

Ibargüenová od roku 2013 světovému trojskoku jasně dominovala a rovnocennou soupeřku našla právě až v Rojasové. Jejich vzájemné souboje byly v sezónách 2016 a 2017 ozdobou každého mítinku i velké mezinárodní akce. Jedním z nezapomenutelných vzájemných soubojů byl jejich již zmiňovaný duel na mistrovství světa v Londýně 2017, kde dokázala Rojasová Ibargënovou o jediné dva centimetry porazit a radovala se ze svého premiérového titulu mistryně světa pod otevřeným nebem. „Ke Caterině chovám tu největší úctu. Hodně toho v atletice dosáhla a je příkladem vytrvalosti ve sportu. Je důkazem toho, že když něco milujete a tvrdě pracujete, můžete dosáhnout velkých věcí.“

Do Dauhá je ještě dlouhá cesta a dá se očekávat, že se obě závodnice budou v průběhu sezóny utkávat v rámci Diamantové ligy. Pro Rojasovou jsou pak jedním z vrcholů nadcházející sezóny také Panamerické hry, které v srpnu hostí peruánská metropole Lima. „Panamerické hry jsou pro mě stejně důležité jako mistrovství světa. Je to zásadní událost i pro moji zemi. Utkám se tam i s Caterinou a bude to dobrý ukazatel, v jaké formě se obě před světovým šampionátem nacházíme. Určitě chci vylepšit své čtvrté místo z předešlých Panamerických her v Torontu 2015. Lima pro mě bude hodně důležitá, ale hlavním cílem je samozřejmě obhajovat titulu mistryně světa. Věřím, že mám před sebou skvělou sezónu.“