Šebrleho dilema: na HMS chci i nechci

Tak dlouhé soustředění v teplých krajích u vás nebylo zvykem. Co vás k němu vedlo?
Věděl jsem, že do toho letos šlápnu a budu trénovat o něco víc než v minulých sezonách, proto jsem chtěl být od začátku v teple, abych eliminoval riziko nějakých zranění zejména při přechodech do kvality a rychlosti.

První dva měsíce jste byli v USA. Zatrénoval jste si tam s nějakými tamními vícebojaři, třeba s Bryanem Clayem?
Ne, protože Bryan se připravuje v Kalifornii a my byli na Floridě. Ale potkal jsem tam třeba Ato Boldona, s nímž jsme dvakrát něco probírali. Spíš jsme se ale míjeli, chodili trénovat v jiných časech než já. Musím ale říct, že zatímco loni jsem v USA absolvoval asi nejhorší soustředění v kariéře, letos tomu bylo přesně naopak. Myslím, že jsme zvolili ideální místo.

Jak se to středisko jmenovalo?
To ani žádné středisko nebylo, jen část Miami beach, navíc nikoliv ta luxusní, ale v úplně normální zástavbě. Byli jsme tam dříve na dovolené a protože jsme s manželkou tak trochu ujetí na sport, tak jsme si už tenkrát prohlíželi tamní stadiony a koukali, kde by se tam dalo běhat. Hotel jsme měli hned u moře, kde může tělo přirozeně regenerovat, navíc k dispozici byla vířivka. U pláže se nacházela šotolinová cesta x kilometrů dlouhá, kde se daly naběhat jakékoliv úseky. Třeba stovky jsme tam zvládal za 11.8, což je docela rychlé. A hlavně tam bylo teplo. Stihl jsem odtrénovat dva cykly - jeden objemový, druhý rychlostně vytrvalostní.

 V Africe jste pak už přecházeli do kvality?
Ano. Ale u toho jsme ještě dost intenzivně trénovali a vrátili se teprve před třemi dny, takže se momentálně cítím poměrně unavený. Dneska se půjdu trochu proběhnout na veřejné závody, kde zkusím překážky a možná hladkou šedesátku. Očekávám, že to ještě nebude úplně ono, stejně jako na mezistátním utkání, které mě čeká o víkendu. Lepší by to mělo být až během vícebojařského MČR o dva týdny později.

Vloni jste při něm předvedl vysoce kvalitní výkon, od něhož jste se pak odrazil až k bronzu na HME.
Ano, jenže to byla příprava koncipována úplně jinak než letos, kdy je prioritou olympiáda v Londýně a vše se tomu podřizuje. Vloni jsem se vrátil odpočatější a už v lednu mi to šlo i z hlediska rychlosti, teď se cítím ještě hodně zatažený. Nejspíš mi bude chybět nějaký ten týden, kdy by si tělo odpočinulo a i rychlost by šla nahoru.

Letos jste na rozdíl od minulých let zvolil pro své halové sedmiboje dva závody na domácí půdě. Co vás k tomu vedlo? 
Především to, že mítink v Tallinnu v poslední době velmi upadl a čekám, že mezistátní utkání bude o poznání kvalitnější a bude mít mnohem větší náboj. Navíc v něm nejde jen o individuální výkon, ale je třeba co nejvíc pomoci reprezentačnímu týmu.

Při závodech půjde i o pozvánky na halové mistrovství světa, které na základě letošních halových výkonů dostanou pouze tři závodníci z celého světa. Jak kvalitní výkon bude podle vás třeba pro Istanbul složit?
Myslím, že velmi. Kritéria jsou dost tvrdá a každý rok se někdo objeví, komu se podaří dosáhnout někde na národních šampionátech vysokého součtu. Pak to sice často na té vrcholné akci už zdaleka není z jeho strany takové, ale to už je jiná kapitola.

Vy sám byste na HMS chtěl závodit?
Musím říct, že váhám, jak si mám přát, aby to dopadlo. Mám totiž už vymyšlenou taktéž lákavou alternativu, a sice absolvovat v půlce března desetiboj v jihoafrickém Potchefsroomu, kde bych, pakliže mi vydrží zdraví, podle mě hravě splnil limit na olympiádu a mistrovství Evropy. To by mělo své výhody, že bych si pak mohl svobodněji vybírat závody v letní sezoně a v případě nějakých zdravotních problémů nebyl nucený závodit jen proto, abych se na ty akce nominoval.

Mohlo by to tedy dopadnout i tak, že byste sice splnil nominační kritéria, ale pozvánku na HMS byste odmítl?
To zase ne. Pokud bych se nominoval, jel bych. Je to mistrovství světa a pokud tam udělám dobrý výkon, bude to příznivé i pro letní sezonu. Klíčové ale bude zůstat zdravý. V mém věku se jakékoliv zranění projeví na výkonech o mnoho více, než se tak stávalo, když jsem byl mladší. Zatímco před deseti lety jsem při problémech místo 8800 udělal 8650 b, teď místo nějakých 8500 mám co dělat s osmi tisíci.

Když o tom mluvíte, jak jste na tom po zdravotní stránce teď?
V současné chvíli jsem 100% zdravý. Nic mě netahá ani nebolí a třeba o achilovkách, které mě trápily na MS v Tegu, už dávno nevím.

Čemu ten příznivý stav přičítáte? Dával jste si větší pozor?
To ani ne. Některé fáze tréninku se prostě musí jít naplno, aby to mělo smysl. Že jsem ty nejrizikovější fáze zatím přečkal bez úhony, přisuzuji právě soustředění v teple, kde jsou svaly protaženější, rozehřátější a lépe regenerují.

Rizikové však bývá i období po návratu do zdejších studenějších končin.
To je pravda, ale v této fázi už tolik netrénujeme, takže těch rychlých úseků bude míň a zátěž ani v posilovně nebude tak velká. Únava bude odcházet a tělo bude méně náchylné ke zranění.

Je tato sezona vaší poslední?
To se ukáže. Určitě mohu říct, že v případě, pokud se na ní dostanu, bude Londýn mojí poslední olympiádou. Tedy atletickou.

Sny o pokračování kariéry v golfu vás zdá se ještě neopustily.
Momentálně to v hlavě nemám. Ale může nastat podobný vývoj jako u atletiky. Zpočátku jsem si také nemyslel, že se ze mě někdy stane olympijský vítěz. Ambice rostly až s tím, jak jsem se zlepšoval. Uvidí se, co bude, až budu mít na golf více času.

V posledních měsících  jste psal tréninky Františku Staňkovi. Dovedete si představit, že byste ho připravoval dlouhodobě?
Bylo by to těžké, i z toho důvodu, že pro trenérskou kariéru ještě nejsem rozhodnutý. Spolupráce s ním vznikla tak trochu náhodou. Hledal jsem parťáka do Tater, kde se jevil jako dobrý rváč, i když s velkými rezervami. Tak jsem ho vzal s sebou i do Ameriky. Ovšem do Afriky už s námi nejel a hned to bylo o stupeň obtížnější. Přeci jen není snadné psát tréninky někomu, koho nemáte před očima, nevidíte ho, jak je unavený, co a jak dělá... Dokud závodím, tak si to neumím představit.

Je vám 37 let, většina vašich vrstevníků toho už dávno nechala, vy se ale stále udržujete na velmi kvalitní úrovni. Čím to?
Už tím, že jsem zatím jako jediný složil v závodě devět tisíc bodů, jsem tak trochu exot. A to se nejspíš projevuje i v mé sportovní dlouhověkosti.

Závodíte s dvacetiletými mladíky, kteří by mohli být vašimi syny. Jaké to je?
Já to nijak neprožívám. S mladými jsem v kontaktu neustále, stýkám se s nimi na tréninku i jinde a rozumíme si. V hlavě jsem mladý pořád.

Rozhovor vznikl při příležitosti mediální prezentaci aktivit Nadačního fondu Romana Šebrleho a Odznaku všestrannosti olympijských vítězů (OVOV). Cílem nadace je podpořit bývalé sportovní hvězdy a pomoci jim jednak finančně, jednak zapojit je zpět do sportovního dění. Jednou z příležitostí je právě OVOV, což je celorepubliková soutěž vycházejícího z dřívějšího odznaku zdatnosti, jejímž posláním je vylepšit pohybové dovednosti populace. Více o ní na www.ovov.cz.