Šéftrenér po HMS: Povedlo se

Medaile, pět umístění do 6. místa, 21 bodů, to je asi dostatečně přesvědčivá vizitka úspěšnosti výpravy, není-liž pravda?
Přesně tak. Předvedli jsem se v dobrém světle, což česká atletika potřebuje. Potvrdilo se, že naši atleti jsou sto závodit na velkých akcích a při těchto halových je to umocněno. Ne že by to na nich bylo snazší, konkurence se tu nakonec sešla kvalitní, ale zrovna na těch čtvrtkách a půlce, kde jsem uspěli nejvíce, je možné prodat i „hlavu“.

Potěšitelné jistě je i vysoké procento relativní úspěšnosti. Vždyť hned v polovině disciplín, kde jsme měli zastoupení, se čeští atleti dokázali probojovat na bodovaná místa a naopak v základních kolech skončili jen ve třech případech.
To je velmi slušný výstup. Jediný, komu to doopravdy nevyšlo, byl Jarda (výškař Jaroslav Bába – pozn. aut.). Velmi mě to mrzí, protože když jsem ho viděl prosinci, myslel jsem, že půjde zase na medaili jako tomu bylo vloni na HME. Jenže pak měl hodně závodů a tři týdny na tzv. přitrénování se ukázaly jako málo.

Dá se z halového výsledku něco usuzovat směrem k letní sezoně?
Moc ne, což dokládá příklad z loňska, kdy všechny nabudil úspěch v Paříži a pak ne, že by to v létě bylo špatné, ale očekávání byla přeci jen vyšší. A zatímco řada lidí ze špičky v hale nezávodila, v létě to bude bezuzdné. Asi největší obrázek, jak si stojíme, nám udělá mistrovství Evropy. Na olympiádě okolí počítá jen medaile a umístění do osmého, natož do šestnáctého, místa zajímají málokoho.

Kolik by mohlo do Helsinek vyrazit atletů?
Očekávám minimálně stejně početnou výpravu jako předloni do Barcelony. Ne že bych je do účasti tlačil, ale sami chtějí. Spousta jich cítí, že šance prosadit se je tam daleko větší. A o kvalitu konkurence nemám obavy.

Vrátíme-li se k právě skončenému HMS – jak se vám jako celek líbilo?
Předně je třeba říct, že tento šampionát udělali závodníci, ne pořadatelé. Z jejich strany to sice nebyl absolutní průšvih, ale rozhodně se nevyznamenali. Na to, kolik to tady obhospodařovalo lidí, tak nic moc. Všichni se snažili, ale nikdo nic nevěděl. Jestli Istanbul porazí Prahu v kandidatuře na halové mistrovství Evropy 2015, ať se jdou ti, co o tom rozhodují, zakopat.

Co organizátorům vytýkáte?
Spoustu minel. Takové blbiny, ale podstatné. Třeba že když vícebojaři nastupovali na první disciplínu, postavili jim tam překážky. Rozcvičovací plocha byla ve své podstatě nebezpečná a vrcholem byly samozřejmě starty, které se opravdu nepovedly a hodně závody poznamenaly. Co bych naopak pochválil byl ovál, na kterém se běhalo rychle. A když ne, tak aspoň dramaticky, což je ale zase zásluhou závodníků.

Které z disciplín vám poskytly největší divácký zážitek?
Velká spousta soutěží byla exkluzivních. Nemůžu říct, že by tady byl nějaký závod vysloveně nepovedený. Všechno mělo šmrnc, snad až na ženskou výšku, kde to zprvu vypadalo, že děvčata naskáčí velké kopce a pak to nějak vyšumělo. A pokud mám něco vyzdvihnout konkrétně, tak třeba obě koule, tu mužskou především. Krásné trojskoky, dálky, i když se často přešlapovalo. A samozřejmě oba víceboje, kde padly světové rekordy. Ženský závod byl daleko dramatičtější, ten mužský udělal jeden závodník, ale zase to stálo zato.

Jaký je podle vás současný potenciál Američana Eatona pro desetiboj?
Velký a stále roste. Je to závodník jak vyšitý. Nesmírně talentovaný kluk, a takový, abych tak řekl, neamerický. Je srdečný, baví se s každým, není sveřepě soustředěný sám na sebe a prospívá mu to. Potřebuje nabrat jistotu, kterou neměl na loňském mistrovství světa v Tegu, kde se nepotkal s formu. Myslím že s trenérem Harrym Marrou, s nímž se znám už dvacet let a vážím si ho, dotáhnou hodně vysoko.