Seriál „120 let“ / Atletické disciplíny kdysi a dnes II.

Jak už jsme psali i v tomto seriálu, vůbec první doložené závody se v českých zemích uskutečnily ve skoku do dálky – v roce 1867, kdy už se za „malou louží“ atletika čile rozvíjela. Není divu, že se pak průkopníci u nás inspirovali v řadě ohledů ostrovním děním. Postupme však o nějaká tři desetiletí, která charakterizují četné slepé uličky, jako běh trojnohý, a ukažme si disciplíny z propozic „k II. Mezinárodním závodům athletickým“ (viz obrázek). Ty se uskutečnily 22. července 1894 na 228 metrů dlouhé dráze Střeleckého ostrova v Praze za pořadatelství A. C. Královské Vinohrady. Tehdejších šestnáct disciplín naznačuje, jaký byl obvyklý soutěžní program.

• Běhy a chůze jako základ / Běhy tvořily polovinu programu, pokud tedy jako osmou disciplínu započítáme „běhokolky“ (koloběžky), k tomu dva závody v chůzi, tedy 10 z 16. Dnes má olympijský program 47 disciplín, z nichž soutěže na běžeckém ovále plus vytrvalostní mimo stadion dají dohromady 29 – tedy velmi podobný poměr.
• Z technik jen skoky / Závodilo se ve dvou disciplínách s využitím odrazu, skoku do dálky a do výšky, a oboje se tehdy konalo s rozběhem, což se mimochodem stalo standardem až po první světové válce.
• Silové disciplíny – dnes dva jiné sporty / Do atletiky se tehdy počítaly sporty, které se z ní později vydělily. Z těch silových – označovaných jako těžká atletika – byly na Střeleckém ostrově programu dvě: závody ve vzpírání břemen a také řecko-římský zápas.
• Koloběh i motocykl / Nejenže se účastníci poměřovali na již zmíněné běhokolce (na 1 anglickou míli), ale také v „závodě o mistrovství na motocyklu“.
• Amaterismus vs. profesionalismus / Pro takzvané profesionály, kteří brali finanční odměnu za závody, byla vypsána jedna disciplína, vzpírání břemen. Z dnešního pohledu je striktní lpění na amatérismu při vrcholných soutěžích – alespoň v atletice – víceméně přežitek, tehdy ale šlo o věc, kvůli které klub Slavia formálně raději nepůsobil na přípravách prvních stanov ČAAU. Kdo totiž vzal peněžní odměnu, přestával být amatérem a nemohl například ani startovat na olympiádě. Toto pravidlo platilo ještě v 80. letech minulého století, teprve tehdy začal MOV povolovat „profíkům“ start pod pěti kruhy.
• Cena útěchy / Jestli něco bezvadně naplňuje definici „ceny útěchy“ je to 16. disciplína dne: „Závod v běhu na ½ angl. míle pouze pro ony závodníky, kteří při závodech dne 22. července 1894 startovali a žádné ceny nedobyli. Vklad žádný. Prvému a druhému čestný odznak.“
• Imperiální míry / Všechny závody vypsané na vzdálenost jsou určovány podle anglosaských měr – míle (1609 m) a yardu (91,4 cm). Ačkoli jde už sice v současnosti o víceméně raritní disciplíny (krom 1 míle), čtvrtka míle (402,25 m) – tedy o nějaký ty dva metry kratší – je dnes i standardní míra velikosti stadionu.

Ikonické běhy a chůze

Zaobíráme-li se počátky atletických disciplín u nás, nemůžeme opomenout základní pohyb: běh, potažmo chůzi. Zvlášť když se české země mohou pochlubit hned několika závody, které se díky bohaté historii staly ikonickými. Běchovická desítka se poprvé uskutečnila 27. května 1897 a její význam nesmírně vzrostl tím, že až do současnosti její konání nic nepřerušilo. Složité začátky, velké válečné konflikty, ba ani jiné turbulence v české, nejen sportovní historii. Nejstarším silničním podnikem, ať běžeckým či chodeckým, ale není…

Dodnes pořádaný závod „Praha-Brandýs“ měl premiéru 23. dubna 1894 – předehru už na podzim roku 1893. Měnila se vzdálenost, místa startu, byl i dvakrát na delší dobu přerušen – krátce po svém vzniku (1896-1900) a poté v období první světové války. Ale navzdory tomu, že neměl ani zdaleka takovou podporu z atletického ústředí jako Běchovice, nadšené generace z AC Praha 1890 jej udržely při životě. Při prvním ročníku se z Karlína do Brandýsa nad Labem mohlo jít i běžet, od 1895 už byl závod rozdělený na chůzi a běh. (Poznámka k současnosti: Před dvěma lety sáhli pořadatelé k radikální změně, půlmaraton se od loňska běhá na trase mezi Horními Počernicemi a Brandýsem se startem a cílem v Zelenči, ve zdejší obci na malém okruhu pak krouží chodci 10 km.)

Ani „Brandýs“ však není ve vytrvalostní kategorii nejstarší. Archivy zaznamenaly chodecký závod ze Smíchova do Zbraslavi, který se poprvé uskutečnil již v roce 1892. Nekonal se však pravidelně a především – na rozdíl od obou výše zmíněných – nevydržel. Naposledy proběhl v roce 1928. Rok nato se definitivně uvedla na mapu významných podniků chodecká padesátka Praha-Poděbrady. Legendární závod měl sice premiéru stejně jako Brandýs už v roce 1894, ale pravidelně se začal konat až od 1929, popudem bylo uvedení této „maratonské“ disciplíny na olympijských hrách Los Angeles 1932 počínaje.

Sprinty lákaly od počátků moderní atletiky

Rychlý běh na krátké vzdálenosti byl populární už na konci 19. století. Pravda, při výše rozebíraných závodech z roku 1894 byly na programu jen dva sprinty, na 220 yardů a čtvrt míle, tj. cca 201 a 402,25 m. V knize „120 let“ ale najdeme o tři roky mladší k mezinárodnímu klání, podle propozic je 20. června 1897 uspořádala Sparta „na dráze Družstva sportovního závodiště v Praze-Bubnech“. A zde už měly mezi čtrnácti disciplínami sprinty pětinásobné zastoupení, na programu byly opět 220 y i 1/4 míle, dále ještě hladkých 100 yardů (91,4 m), k tomu překážkových 120 yardů – bariéra o výšce 1,06 m každých 12 y a nesměla být poražena! –, a konečně i štafetový běh na 400, dnes bychom řekli 4x100, metrů.

Od důlků k blokům / Vyhloubit jamky a šlo se na start – tak vybíhali první sprinteři. A nějakou chvíli to trvalo, než někoho napadlo vymyslet lepší oporu. Se startovními bloky přišli v roce 1927 Američané George Bresnahan a William Tuttle. Ještě dvě desetiletí ale uběhla, než se rozšířily, celosvětově se totiž začaly používat až po druhé světové válce.

Od stopek k elektronice / Přesnost měření je zásadní právě pro sprinty. První čas zaznamenaný automatickým zařízením na olympiádě byl ale na delší trati, konkrétně stýplu v roce 1928. Systémy se zdokonalovaly pozvolna, skoro půl století uběhlo, než se dostalo ruční měření do pozice doplňkového či nouzového údaje: od 1. ledna 1977 bylo pro uznání světových rekordů povinné automatické zachycení výsledného času. (Podrobněji viz zde.)

Od pevných ke srazitelným / Také překážkové běhy se konaly při závodech v 90. letech 19. století. Na příklad na Střeleckém ostrově se v roce 1894 běžela ½ míle (804,5 m), o tři roky později bylo v Bubnech na programu zmíněných 120 yardů. Jak je patrné z fotografií, překážky nebyly konstruovány tak, aby mohly být sraženy – a to ani při kontaktu shora. Ba co víc, jak uvádějí propozice k citovaným závodům z roku 1897, „poražením překážky pozbývá závodník nároku na ceny“.

Z technik poslední oštěp

Jediná skokanská disciplína doložená ve starověkém Řecku byla dálka. Už antičtí atleti se odráželi z „prkna“, ale tehdy byl dovolen pouze krátký rozběh. Na počátku moderní éry se skoky na závodech vypisovaly s odrazem z místa či snožmo. Již na konci 19. století ale vykrystalizovaly čtyři disciplíny: dvě horizontální – z jedné nohy do dálky a „hop step, jump“, neboli trojskok, a dvě vertikální – skok vysoký a o tyči. Pokud jde o vrhy a hody, disk a oštěp byly součástí antického pětiboje – spolu s dálkou, během a zápasem. Na našich dvou ukázkových mezinárodních závodech je pouze disk, a to z roku 1897. Koule byla spolu s diskem na první olympiádě, kladivo přibylo hned na té druhé v Paříži 1900, jako poslední se objevil paradoxně až oštěp, v Londýně 1908.

Od nůžek ke flopu / Patrně nejvýraznější proměnu v technice prodělala výška. V počátcích, až do OH 1912, se skákalo z místa, teprve po první světové válce s rozběhem. Přes laťku se nejprve dostávali závodníci odrazem z nohy blíže laťce takzvanými nůžkami. Z nich vycházela i varianta, se kterou Michael Sweaney v roce 1895 skočil světový rekord (197 cm). Další Američan George Horine jej překonal se svým stylem v roce 1912 (201 cm), ale obě techniky byly využívány ještě po druhé světové válce. Podobný Horinově technice – především odrazem z nohy vzdálenější od laťky – byl tzv. straddle, který pak dominoval od padesátých let. Současný způsob „flop“ vymyslel opět reprezentant USA, Dick Fosbury, a vyhrál s ním OH v Mexiku v roce 1968.

Od bambusu k laminátu a karbonu / Tyč byla původně využívána k překonávání přírodních překážek, a tak i první soutěže probíhaly s cílem „nejdál“. Už z roku 1826 jsou ale z Anglie zdokumentované první soutěže „do výšky“. První tyče byly z bambusu, jejich výhodou byla měkkost a ohebnost. Světový rekord s ní byl zaznamenán ještě za druhé války (1942, 477 cm). Alternativou byl hliník, ale od padesátých let už se objevily progresivnější sklolaminát (první svěťák v roce 1961, 483 cm) a také karbon, kteréžto materiály se používají dodnes.

Od tvrdého písku po měkké matrace / Ve výšce, ba i tyčce museli dlouhé roky skokané nejen bojovat s překonáváním vysoko položené laťky, ale museli myslet také na vhodný dopad, a to ať už uspěli či nikoli. Dlouho byl totiž jediným tlumením písek, maximálně nahrnutý do hroudy. Teprve v šedesátých letech 20. století se začal používat molitan, zpočátku ještě ve formě odřezků. Dnes mají solidní matrace sílu metr až metr a půl, a co do plochy jsou na šířku do úrovně stojanů a na délku několik metrů před laťkou i pár decimetrů před ní.

Proměny vrhačských disciplín / Diskařské odhodiště bývalo na přelomu 19. a 20. století čtvercové. Postavení před pokusem okoukali vrhači ze slavné Myrónovy sochy Diskobola, ale teprve Františka Jandu-Suka napadlo přidat k odhodu také otočku – tímto stylem pak slavně získal první českou atletickou medaili na olympiádě, stříbro v Paříži 1900. Oštěp se zase původně držel na konci, od roku 1913 však byl zaveden švédský styl – držení uprostřed. Pokusy o házení otočkou a později délka hodů ke sto metrům vedly ke zpřísnění pravidel, zásadní byl i posun těžiště (v roce 1986).

(Příště: jak přibývaly disciplíny na olympiádě, mužské a ženské)

Závěrem připomínáme, že si stále ještě můžete objednat unikátní publikaci „120 let“, z níž mimo jiné čerpáme při těchto exkurzech do minulosti. V knize najdete nejen zajímavé informace, ale především spoustu jedinečných, mnohdy ještě nepublikovaných fotografií a reprodukcí.

Zdroje: 120 let české atletiky, Sto let královny